Smysl svobody

Skličující je, že si můžeme svobodně odhlasovat, že tady svobodu nechceme. Odhlasovat: ve jménu bezpečnosti, ve jménu jistot. Každé volby jsme tomu blíž.

Tenhle smutek je ale jen pocit, který pramení z vidění změny "kolem mě". V podstatě to říká "až se změní druzí, budu žít šťastně". Každým dnem, rokem, volbou či změnou ve světě, tenhle pocit roste a stává se víc skutečným.

Snažil jsem se na letošní volby podívat očima těch, kteří se o změnu ve své zemi pokoušeli. Mahatma Gándhí, Martin Luther King a Václav Havel. Ani jednoho z nich nepovažuji za světce, v určitém smyslu jsem spíš schopný soucítit s jejich slabostmi a zápasem s temnotou. Každého z nich ale považuji za lidi, kteří v sobě samotných bojovali za změnu, kterou chtěli poté uskutečňovat i mimo sebe.

Stručně řečeno se tito tři lidé vyrovnávali se svými démony (nepopírali je), učili se a obklopovali se jinými lidmi (často moudřejšími než byli oni sami), a vše "nezměnitelné" a "nepochopitelné" odevzdávali do rukou Božích, tak jak oni jej chápali.

Gándhí se stal změnou, kterou hledal ve světě. Nic nevyhrál, nenásilí bylo zničeno násilím. Hinduisté a muslimové se vraždili i nadále. To, co ale přinesl byla myšlenka nenásilí. Ta zůstala jako prostor, ve kterém je možné i dnes hledat smíření s druhým člověkem, který vyznává něco zcela jiného, než já.

Martin Luther King, od jehož mučednické smrti uplyne letos 50 let, byl mužem podobného ražení. I on hledal svůj sen a vykročil na schodiště, jehož konce jeho oči nemohly dohlédnout. Přesto to udělal. Ani King nezvítězil. Jeho zápas za černé bratry a sestry, kteří jsou stejní jako ti bílí (stejní ve všem), pokračuje i dnes. I Spojené státy se potýkají stále s tím samým. I tam stále roste strach z druhých lidí. Přesto i tam myšlenka rovnosti před Bohem i před Člověkem, žije a nese naději pro miliony lidí, toužících po svobodě a bratrství.

Často vysmívané "pravdoláskařství", tedy Havlův výrok, že "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" je vskutku nesmyslný a směšný, pokud nám unikne, že Havel nemluvil o jiných, ale sám o sobě. On sám celý život bojoval o pravdu a lásku, ve všem co dělal. I on musel bojovat s hněvem, strachem, bolestí, egem, zkrátka vším, co v jeho duši vytvářelo "království" lži a nenávisti. Česká společenost se po Havlově smrti začala ještě více štěpit, vítězil tu pragmatismus a osobní zájmy. Přesto, jakoby šeptem a ozvěnou, je přítomná jeho myšlenka dialogu na území malého státu, který by jednou dokázal spojovat Východ a Západ.

Ani jednoho z výše jmenovaných nemusíme přijímat jako vzory. Dokonce je to určitým způsobem nebezpečné. Ale nevidět jejich vnitřní zápas, ze kterého rostli, i kterým padali, by byla chyba. Všichni tři bojovali za svobodu, kterou vnitřně neměli, přesto se o to neustále pokoušeli. Nerezignovali ani ve chvíli, kdy bylo jasné, že sami nezmění nic. Nikdy nevsadili své srdce na kartu jistoty, ale žili zvláštním druhem naděje.

Dříve než si definitivně odhlasujeme, že svobodu tady nechceme, bylo by fajn ujasnit si, alespoň všechno, co chceme, po čem toužíme, jaké jsou naše sny. Dříve než cokoliv budeme chtít měnit, bylo by fajn spolu mluvit a víc si naslouchat. Pokud na sebe budeme hulákat ze zákopů, zpoza plotů a zdí, nikdy se neuslyšíme, ani neuvidíme.

Být bližním je úkol, snad nejen pro křesťany. Všichni jsme si blízcí naším vnitřním strachem, i naší touhou po lásce. Když tohle Ježíš lidem vysvětloval, vyprávěl jim o Samařanovi, který nepřekročil raněného, neotočil se zády, ale naopak se sklonil, aby zraněného člověka ošetřil. Pak se Ježíš zeptal: "Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" Zákoník odpověděl: "Ten, který mu prokázal milosrdenství." Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak."

Být bližním je odpověď na smysl uchování svobody jednotlivce, společnosti i světa.

Pokoj a dobro

bratr Filip

---

Foto: Karel Cudlín


Reflexe k volbám 2017 na webu Plzeňské diecéze:

https://www.ccshplzen.cz/aktuality/item/221-smysl-svobody