Součástí velkého příběhu

Když přicházejí prosby o modlitby za uzdravení, některé doplněné fotografiemi, jiné delším či kratším popisem toho, co lidé prožívají, uvědomím si jak moc jsme propojeni. Jak naše nemoci a kříže protínají tento svět jako spojnice. Modlitba není nic jiného, než rozhovor s Bohem, s vědomím, že jsme tu všichni pohromadě a nic není rozděleno. Nedávno jsem k tomuto tématu napsal na facebook, krátkou reflexi (ne moc spisovnou a gramaticky správnou, ale pro zapamatování ji sem dávám k úvažení i těm, kteří na sociálních sítích moc nebrouzdají).

Někdy mám pocit, že se to, slušně řečeno, prostě sune někam. S pocitem vyčerpanosti a bezmoci, se dívám na ten náš svět.  Lidi nesoucí stigmata na duši i na těle, nemocný děti, lidi, kterejm právě oznámili jejich diagnózu, lidi vytěsněný někam strašně na okraj, a spousty dalších krizí.
A právě když mám nesilnější chuť od toho všeho utéct, když pochybuju o svý víře a všem co děláme, kam směřujem a prostě nevím, co dělat jinak..., tak se dostaví zprávy zcela mimo všechno, co by má hloupá mysl očekávala. Říkám těm zprávám malý velký evangelia.
Lidi se za sebe nejen modlí, píšou si, podporujou se navzájem jak to jen jde, posílaj si dopisy, peníze, jídlo i oblečení, navštěvujou se, když je druhýmu blbě. A tak za dnešek registruju třeba tyhle zprávy:
Chvilka u nemocnýho osamělýho člověka, kterou věnovala má kamarádka jen tak, z lásky...
Psaní od tatínka malinkatýho kluka, jehož rodina prožila fakt těžký zkoušky..
Dopis od paní, která cítí trochu víc síly, poté, co jsme začali se společnou modlitbou...
No ty bláho, to je přece, omluvte můj slovník, doprdele, naprosto úžasný a skvělý a nádherný...,
to jsou přesně ty zázraky, který nejsou vidět, ale dějou se, a jsou opravdový....
Jsme součástí fakt velkýho příběhu. Bohu díky.