Soucit Panny Marie

Je Velký pátek roku 2015. Pomalu procházím kolem ohořelých trámů, brodím se černou mokrou sutí, kolem zbytků lavic a rozbitých oken se blížím k oltáři. Na jeho torzu objevuji evangeliář, kříž a sádrovou sošku Panny. Tak tohhle zůstalo. 

Vracím se do kanceláře, zapaluji si cigaretu. Na mobilu přibývají zprávy od přátel i cizích lidí, spousty nepřijatých hovorů. Nikdy před tím jsem neměl tak intenzivní pocit samoty. Má mysl věděla, jak je to skvělé a úžasné, že existuje tolik lidí, kteří nabízejí pomoc, posílají dary na opravu kostela, ale uvnitř to bylo naprosto opačně. 

Vracím se ještě jednou do kostela. Beru si do ruky baterku a vracím se do kostela. Podle hasičů by se tam nemělo chodit, ale je to silnější. Jakobych v těch troskách přece jen mohl najít nějakou útěchu. Kuželem žlutého světla mířím přímo na Marii. Z venku doléhá jen zvuk projíždějícího kamionu. 

Vzpomínám si na jednu starou ženu, která mě naučila modlitbu růžence. Bylo to ještě v době, kdy jsem pracoval v Domově důchodců. "A nezapomeňte, když už nebudete vědět jak a kudy k Ježíšovi, Maria vás vezme za ruku a půjde s Vámi." Vybavila se mi její slova. Potichu a nesměle se začínám modlit. "Zdrávas Maria, milosti Plná...". 

Na chvíli pocítím i něco jiného než "musíš to zvládnout", cítím soucit.