Spojeni láskou

Na začátku adventu, ještě v loňském roce, jsme v mirovickém kostele sloužili první mši za nemocné. Od té doby přicházejí zprávy plné radosti, některé plné odevzdání, a další o tom, že člověk, za nějž jsme prosili odešel. Lidé z různých míst země, lidé různých vyznání, ženy i muži, které spojuje něco tak malého, jako je modlitba. Občas je nás jen pět, někdy o pár lidí víc, ale uvnitř víme, že nás pojí láska, její zdroj. Někdy s trochou nadsázky říkáme, že to není bohoslužba za nemocné, ale bohoslužba nemocných. Uvnitř každého z nás je něco, co potřebuje být přijato a uzdraveno. Kdy, zda a jak se to stane, o tom my nerozhodujeme. 

Včera v noci mi přišel mail. Bylo to pár hodin po bohoslužbě nemocných: "milý Filipe, tatínek zemřel." Tatínek této ženy byl skoro půl roku doma na lůžku. Většinou apatický, jindy plačtivý, trpěl bolestmi, které se díky morfinu daly zvládnout. Mail pokračoval těmito slovy: "nebyl moc čas, abychom se potkali, ale chtěla jsem ti něco říct. Pokaždé v pondělí tatínek pookřál, věděl, že budete mít večer v Mirovicích bohoslužby a chtěl se k nim nějak připojit, tak si vzal kolem páté do ruky růženec po mamince, rozsvítili jsme na nočním stolku svíčku a já mu četla příběhy z dětské bible nebo jsme poslouchali hudbu a modlili se s vámi."

Pokaždé, když něco takového čtu, mám velikou radost, protože právě tohle je pro mne ona neviditelná církev, propojená láskou, v obyčejných a zároveň mystických příbězích.