Jak stárnu

Jak stárnu, a procházím věkem, kdy už nejsem mladý, ale zdaleka nejsem ani starý, uvědomuji si občas svou bolest z toho, co všechno jsem neudělal. Občas v noci mě probudí úzkost, která jakoby šeptala s nasládlou vůní smrtelnosti "už to nestihneš".  Jak stárnu, potkávám naštěstí stále víc lidí, kteří svou laskavostí, mění můj pohled na tento zvláštní druh "bezmocnosti". U mě byl vždycky přítomný pocit, že musím stihnout "změnu". Ale čím víc jsem se měnil, tím víc všechno zůstávalo stejné, a snad i horší. A teď, jak stárnu, chápu jednoduchou věc:"nezměníme se sami, ale jsme proměňováni společně".