Starý fotky

Druhý den třídím rodinný fotky. Tisíce obrázků, dvě velký bedny. Přiznávám. Chvílema to už moc nedávám. Před hodinou radost a smích, a teď tu sedím a pláču. Dech zatraceně ztěžknul.
Vzpomínky, radost i smutek, svatby, křtiny i pohřby, výlety s lidma, kteří strašně moc znamenali a znamenaj, snímky banální, pitomé, tuctové, ale i ostrý jako rezavá břitva, víc než by si člověk přál.
Několik desetiletí, který jsou darem, časem vykoupeným, mnohokrát zaplaceným. To vše je součástí jednoho velkýho příběhu, kterej nedopíšem nikdo do konce.
Po nás tu zůstanou asi alba instagramových a facebookovských účtů. Třeba se jim budou smát, soudit je (aniž by cokoliv znali), jiný zas zapomenutý a lhostejný všemu a všem. A přece se i na nich zachytly střípky světla a stínů, okamžiky našich těl a duší, záhadně blízký, podivuhodně propojený, zdánlivě zbytečný a přece požehnaný.