Střelné modlitby

Včera večer mi sestra poslala esemesku. Byla v ní tato modlitba: "Věčný Otče, obětuji ti rány našeho Pána Ježíše Krista, abys uzdravil rány našich duší."

Před dvaceti roky jsem se stal knězem. Poslali mě na faru a já měl doprovázet všechny ty, kteří z nějakého důvodu trpí. Brzy jsem pochopil, že mše se podobají více poděkování jednoho malomocného, který byl uzdraven, zatímco dalších devět Bohu nikdy nepoděkovalo. Co jsem ale pochopit nedokázal, byla bolest jako taková. A snad to ani nikdy plně nepochopím.

Díky depresi, kterou jsem prošel, díky temné noci víry, která stejně tak náhle přišla jako i, díky nemoci těla, se kterou se potýkám dnes, jsem se s bolestí setkal. Ukázala mi veškerou křehkost života, i svou nehodnost, slabost a hříšnost, ale ukázala mi také ke zvláštnímu místu, které bych dnes nazval uzdravením. 

Včerejší uvažování o Jákobovi, které jsem si poznamenal do deníku, mě také utvrdilo ve víře, že uzdravení není dokonalost, ale spíše přijetí a vděčnost, že smím dál žít a radovat se, i když to je někdy opravdu těžké. Jákob po svém zápasu s Andělem do smrti kulhá. Zranění se stává v tomto starozákonním příběhu znamením uzdravení.

Ježíšovi rány, o kterých je řeč ve střelné modlitbě ukazují k pěti ranám na Kristově těle. Rány na obou rukou i nohou, rána v boku. Jsou to naše rány. Jsou naše tím, že jsme je tam zasadili my sami, jsou naše tím, že i nám je zasazují druzí lidé, ti stejní, které jsme našimi soudy a skutky už tolikrát ukřižovali. Není jiná možnost jak dojít uzdravení, než to všechno odevzdat (obětovat). Není jiná možnost než dál jít, byť třeba zraněný a slabý, ale jít dál směrem k Lásce. 

I dnes se uvnitř mne odehrává zápas. Jedna má část říká, že není naděje, že nejsem hoden jít dál, že jsem špatný a hříšný člověk. Ta druhá ale neříká opak. To mě dlouhou dobu velmi mátlo. Thomas Merton, kdysi slyšel od svého zpovědníka "Kdo ví, kolik duší závisí na tvém setrvání tady v klášteře. Možná Bůh stanovil, že mnozí ve světě budou spaseni skrz tvou věrnost svému povolání. Ty musíš mít na paměti, až budeš v pokušení odejít, pamatuj na všechny ty duše ve světě, některé znáš, jiné možná poznáš až v nebi, ale v každém případě jsi sem nepřišel sám."  

Těm slovům rozumím takto. Nikdo z nás neví, kolik dalších lidí na nás závisí. Kolik naděje, víry a lásky, se díky každému z nás může dostat těm, kteří to potřebují (možná víc než my sami). Vzdát se a utéct, předstírat, že se nás to netýká, propadnout beznaději, znamená totéž jako ji vzít jiným lidem (lidem nejbližším, i těm, které neznáme).

Střelné modlitby jsou fajn. I to, když víte, že na vás někdo myslí v dobrém a modlí se v duchu s vámi, ať jste právě teď kdekoliv na světě. 

Pokoj a dobro.