Světlo a stíny

04.09.2020

Jsou to naše stíny, úzkosti a trápení, kterými se učíme přijímat život a plnost lidskosti. Když chcete zničit stíny, tak zhasněte. Uhaste svíčky, zatáhněte rolety, zazděte okna, utemujve dveře, zamkněte, uhaste oheň ve svém srdci. V hrobě stíny nejsou. Není tam totiž ani světlo.

Toužit po dokonalosti je stejné jako toužit po smrti. Jsou to obvykle naše chyby, které nás činí lidskými a živými. Jsou to naše slabosti, které nás otevírají potřebě přijímat a odpouštět.Učit se od světla, znamená naslouchat mu. Slyšet jak se jemně dotýká našeho těla, stejně jako stromů a všeho kolem nás. "Vzít za úzkost jak za kliku a vejít", říká básník Jan Skácel v básni z roku 1968. Je to zvláštní, ale každá zdravá spiritualita toto říká. A tak berte prosím Skácela jako jednoho z mystiků.

Richard Rohr to říká ještě o něco drsněji: 

My, lidé, naprosto potřebujeme konflikty, problémy ve vztazích, morální selhání, porážky naší velkoleposti, dokonce i zdánlivé nepřátele, protože jinak nebudeme mít nikdy možnost spatřit nebo sledovat naše stínové já. Oni jsou našimi potřebnými zrcadly.

Stín i světlo, hřích i svatost, bolest i radost. To nejsou dvě různé věci, ale části jediné. A naší životní cestou je, abychom se stali celí, ne jen karikaturou vlastní vykonstruované svatosti. Když říká Ježíš "Já jsem světlo světa", cítím jak moc se mě jeho slova dotýkají. On totiž sestupuje do pekel mého života, aby mne tam našel a objal, aby mi řekl "jsi volný". 

Ne nejsme světlem, a přece skrze naše tělo světlo prostupuje. Nejsme ani stínem, i když jej vrháme kolem sebe. Jsme ale lidmi, a to je velká milost.