Světový den nemocných

11.02.2021

Stojím na břehu Gavy, kousek od vchodu do jeskyně Massabielle. Dvě ženy vstupují dovnitř a svýma rukama se dotýkají skalní stěny. Je ránno a jdu právě rozsvítit svíčky za přátele. Někdy nejde udělat nic jiného než zapálit knot a doufat. A tady to místo je doufáním samotným.

Ženská síla u řeky

Líbí se mi, jak toto místo "spravují" ženy. Všude jsou květiny, nejvíc růže všech barev a jejich nádherná vůně. Církev se moc snaží, třeba s kaplí sv. Josefa, s večerními procesími a vším dalším, ale jeskyně u řeky je poněkud mocnější a pramen, který hora vydává právě tady je opravdu výjimečný. Předjíždí mě několik vozíčkářů. Usmívají se. Je tu klid. Ruch sakrašopů je daleko za plotem areálu. Prožiju tu krásné dny, z nichž čerpám ještě dnes po letech. Jsem vděčný za vzpomínku na malou holčičku, která mi podala mou ztracenou Bibli se jmény přátel, za požehnání před kostelem, za dlouhé procházky v podhůří Pyrenejí a nejvíc za to, s kým jsem tam tenkrát byl...

Bernadetta Soubirous
Bernadetta Soubirous

Rád bych se do Lurd vrátil, ale tohle místo je stále blízko i tady. V kaplích, kostelech, ve výklencích, u řeky, skoro všude najdete nějaký obrázek nebo sádrovou sošku ženy, která se objevila před malou Bernardettou 11. února 1858. 

Mnoho katolíků i protestatnů má dnes s Mariinou existencí problém. Vidí v tom kýč nebo modlářství, a Bůh ví, co ještě. Zjevně mají také problém sami se sebou, neboť Maria sama je zaslíbením i skutkem, který se týká každého z nás. Naléhavě potřebujeme vrátit úctu vlastnímu tělu a objevit ženskou tvář Boha, a právě to lze skrze Marii učinit. Je to sestup z hor "zasvěceného" mysticismu či protestantského intelektualismu, k prosté skutečnosti vlastní existence.

Utrpení zůstane, ale může být proměněno

V blízkosti Marie později pochopíme, že utrpení, bolest, nemoc ani krize se nám nevyhnou a nevymizí ani z našeho života nikdy. Na poušti s Marií jsem prožíval právě to. Mé rány nezmizely. V určitém ohledu se objevily další. Rád se od té doby vracím k myšlence moudrého a laskavého člověka Antona Srholce: 

"Bolestná Matka zůstane, dokud tu bude lidstvo, prototypem, modelem, příkladem člověka, který v tichosti unese svou bolest a má odvahu a sílu věrně zůstat u bolesti druhého." 

Zdá se, že uzdravení se týká především našich očekávání života bez bolesti, těla bez tvaru, srdce bez zlomení a lásky bez hranic. Dokud jdeme lidskou cestou, bude to právě tak. Takto se účastníme života a nikterak to neubírá na síle Božích zaslíbení a Života věčného.

Víra bez skutků je mrtvá!

Skončit však jen u kontemplace o Božské Matce, by nemělo žádný smysl, pokud se neodvážíme k přijetí vlastní mámy. A právě tam si obvykle nevíme rady. Je to příliš konkrétní, a kolem nás velmi mnoho zraněných míst (jistě i námi samotnými). Není to úkol na jediný večer. Přesto je nutný. 

Básník Gilbert Lecomte oceňuje lidskou vzpouru proti otupělosti, ale říká také, že ani veškerý vzdor nesmí mít cíl sám v sobě. Cesta k přijetí, je cestou celistvosti a pouť je vždy pohyb, cesta je krok a poté další: 

"Vzbouřenec nesmí nikdy považovat svůj přítomný stav za konečný cíl. Musí mu unikat bičován úzkostí, jako již unikl otupělosti, která dřív tížila jeho život. Protože trvalá vzpoura se vydává v nebezpečí, že se stane sama sobě jistotou. Je nutno opustit tuto jistotu právě tak, jako všechny ostatní."

Jak začít

Vím, že setkání s vlastními rodiči je někde zdánlivě nemožné a těžké. Někde by dokonce mohlo takové setkání ohrozit nás samotné. Proto jsou tu "kousíčky", které možné jsou. Je možné napsat dopis, a poté jej spálit. Je možné napsat email, esemesku, a začít něčím zcela konkrétním, třeba krásnou vzpomínkou. Nemusíme nic, už vůbec nemusíme vysvětlovat, hájit se nebo se omlouvat. Začít bychom však měli, protože před sebou samotnými neutečeme nikam. A jsou-li naši rodiče již mrtví, ani to nám nebere možnost vypravit se na hřbitov, najít si někde starou fotografii a rozsvítit u ní svíčku. Nemusíme se stydět za pomoc v terapii, a už vůbec bychom se neměli bát svěřit se někomu blízkému. Jakkoliv zní tyto rady banálně, jsou často tím jediným, co lze uskutečnit a jak začít.

Pomodlit se za sebe sama

Dnes je světový den nemocných. Nejsme jen ti, kteří se za nemocné modlí a myslí na ně. V jistém ohledu jsme nemocní všichni. (Přinejmenším špatně vyšetření, ha, ha, ha). Nemusíme se stydět nebo pochybovat o tom, že se s Marií můžeme pomodlit dnes především sami za sebe, neboť nikdo jiný netuší tolik, jako my, kde a co je zapotřebí.

Pokoj a Dobro všemu a všem.