Tady i tam

V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že stojím tady i tam. Kdykoliv jsem se podíval na někoho, kdo ke mně mluví, pociťoval jsem docela ostře, že cokoli říká, jakobych říkal já sám. Nemohl jsem se zlobit na jediné jeho slovo. Všechno nepochopení a odsuzování, které jsem slyšel vyvolávalo spíše lítost, ale to není úplně to pravé slovo. Bylo to víc jako soucit. Cokoli zlého či dobrého se dělo, byl jsem toho plnou součástí, ale nebyla v tom ani má vůle, ani touha, jen jsem se na tom místě prostě ocitl. Věděl jsem, že chci zůstat, ale věděl jsem samozřejmě, že ještě mnohokrát uteču a vzdálím se. Čím víc pokoření a odsouzení jsem mohl zažívat sám na sobě, tím víc jsem chápal, že se to děje proto, abych se něco moc důležitého naučil: být tady i tam zároveň. Žádná kouzla, žádná magie, ale jen niterná všepohlcující síla, která vycházela od někoho, kdo nebyl vidět. Nevím zda to byl Bůh, ale přeju si, aby byl. Nyní to cítím mnohem víc s dětskou vírou a očekáváním, než s tím, že by v tom byla jakákoliv chytrost a zkušenost. Je to jakoby se člověk vracel, ale zároveň si čím dál víc uvědomoval, že již je tam, že tam vždycky byl, a že ani na maličkou chvilku neopustil svůj zdroj - sílu, která je větší než on sám, a přesto je v tomto světě pozorovatelná jen jako zrníčko hořcice.