Takový poděkování

Děkuju všem, s kterýma můžu šlapat tuhle cestu. Děkuju za slova, sušenky, plyšovýho medvěda, pohlednice i obejmutí. Díky všem kamarádům, kteří se za nás v nebi každej den přimlouvají, protože oni, ačkoliv nás znají, mají nás stále rádi.
A taky chci poděkovat těm, kteří se modlí někde daleko, třeba na druhým konci světa, a jejichž tvář poznám až po smrti a pak řeknu "tak díky tobě".
Věřím, že dobra je opravdu víc, jen dobro není tak hlučný jako blbosti, zlo a lhostejnost.
Ten pocit vděčnosti způsobil dneska Thomas Merton, chlapík, kterého jsem nikdy nepotkal, ale jeho slova ze Sedmistupňové hory, právě zapadla tam, kam měla:
"Bylo by dost pyšné myslet si, že naše modlitby nesmějí být prosbami za vlastní potřeby: vždyť by to nebylo nic jiného, než nenápadný způsob, jak se dostat ne stejnou rovinu jako Bůh - předstírat, že nemáme žádné potřeby, jako bychom nebyli tvorové závislí na Bohu a z jeho vůle také závislí na hmotných věcech."
To, že se nevzdáváme závisí na důvěře, na lidskosti, na tichosti tak malinkatý, že dokáže projít přes valy a mříže všech strachů a zloby. A odkud je vlastně jedno. Vždyť srdce tluče v jednom zdroji.