Talitha kum

V Markově evangeliu je příběh o vzkříšení malé dívky. Ježíš ji vzal za ruku a řekl: "Talitha kum," což znamená: 'Děvče, pravím ti, vstaň!' (Marek 5,41). 

Asi nejtěžší téma duchovního doprovázení je smrt blízkých. Co říci těm, kteří ztratili milovaného člověka? Všechno se v konfrontaci s bolestí nad ztrátou milované bytosti proměňuje v prach. Jsou jen tři věci, které můžeme udělat. První je neříkat nic a spolehnout se jen na dotek ruky, obejmutí, být tady a třeba mlčet a plakat. Druhá je podobná. Otevřít srdce a ptát se Boha, protože na některé otázky může odpovědět jenom Bůh. Třetí je nějtěžší. Říká se jí život. Když odejde někdo, koho jsme milovali, umře i část nás samotných. Už nikdy nebude den, kdybychom si tuhle bolest neuvědomovali. Od této chvíle nebudeme úplní a tuto prázdnotu může doplnit jedině Bůh a ti, kdo zůstali kolem. Postupně poznáváme, že z otázky "proč ona", "proč on", "proč já" se stává otázka podstatnější "proč my", a odpovědí, která zdaleka nevyléčí naši ztrátu, se stane naděje. "Protože společně máme naději to unést."

Apoštol Pavel vidí "sílu jít dál" ve společenství církve. Ne v nějké vzdálené instituci, ale v konkrétním setkání dvou či více lidí, kteří takovou naději dokážou navzájem sdílet: "Láska nechť je bez přetvářky...Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími." (Římanům 12, 9-15)

Onen dotek, blízkost a společenství je klíč. Nedokážeme křísit mrtvé jako Ježíš, ale stejně jako On můžeme vzít někoho za ruku a pomoct mu znovu na nohy.