Terezie z Ávily

04.10.2019

Duše

Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi. Nakolik to já chápu, vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozjímání. Nejsem víc pro rozjímavou než pro ústní modlitbu, neboť při každé modlitbě je třeba i rozjímat. Nenazývám totiž modlitbou to, když si někdo neuvědomuje, s kým mluví, kdo to s ním mluví, co žádá a od koho to žádá, i když přitom hodně pohybuje rty. Někdy to bude dobrá modlitba, i když ji nebudou doprovázet takové úvahy, jen když se člověk nad tím zamyslel jindy. Má-li však někdo zvyk mluvit s Boží Velebností jako s nějakým otrokem, aniž by pomyslel na to, zda hovoří dobře nebo špatně, spokojen s tím, co mu přijde na jazyk nebo co se naučil nazpaměť, protože se to už mnohokrát modlil, to nepovažuji za modlitbu a kéž Bůh nedopustí, aby se tak někteří křesťané chovali.

Vyprahlost

Proto, sestry, považuji za prospěšnější, abychom se postavily před Pána a zahleděly se na jeho milosrdenství a velikost, ale i na svoji velkou ubohost. On ví, co nám víc prospívá, a ať nám dá, co chce: vodu nebo vyprahlost. Tak budeme kráčet v pokoji a ďábel nebude mít tolik možností klást nám nástrahy.

Poznání

Myslím ale, že se nikdy nebudeme dobře znát, jestliže se zároveň nebudeme starat o to, abychom poznaly Boha. Zahledíme-li se na jeho velikost, objevíme vlastní ubohost; uvažujíce o jeho čistotě, uznáme, kolik je v nás špíny; a před jeho pokorou nahlédneme, jak jsme jí vzdáleny. Proto upřeme zrak na Krista, naše dobro, a na jeho svaté, a tam se naučíme pravé pokoře. Tehdy se naše inteligence stane zkušenější a sebepoznání nás přestane ochromovat a dělat z nás zbabělce.

Pokoj

Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí. Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic Ti nechybí, jeho láska stačí.