Terezie z Lisieux

01.10.2020

Ježíši, dovol mi, abych ti plná vděčnosti řekla, že tvá láska jde až k bláznovství. Jak chceš, aby se tváří v tvář tomuto Bláznovství mé srdce nerozběhlo k tobě? Jak by má důvěra mohla mít hranice? 

Bůh nepotřebuje naše díla, ale jedině naši lásku.

Nic srdce nenaplňuje víc než přející mysl vůči druhému.

Dobré je mít těžkosti - to činí člověka více přemýšlejícím a milosrdnějším.

Můj život chvilka je, vteřina pomíjivá,
která mi uniká a mizí jako sen.
Na lásku k Tobě mi, Pane, jak sám víš, zbývá
jen tento dnešní den!

Toužím jen po Tobě, Ježíši milovaný,
zůstaň mi oporou v tomto dni jediném,
usměj se, ujmi se v mé duši kralování
aspoň na dnešní den!

Co na tom, hrozí-li mi budoucnost snad temně, o zítřek neprosím. Můj Pane, zahal jen
svým stínem život můj, chraň čisté srdce ve mně aspoň po dnešní den!

Máme na této zemi ze stromů zázračných jeden, jenž vkořeněný je v samých nebesích.

Nikdo se v jeho stínu nemusí bouře bát, vždy si tam odpočinu, strom nezná ran a zrad.

Ten strom v své nezměrnosti se Láska jmenuje a plod, jímž všechny hostí, to odevzdanost je.

Ten plod je odjakživa velikým štěstím mým a vůní, kterou skrývá, se vždycky potěším.

Když se ho dotknu jemně, zdá se mi pokladem, když k ochutnání zve mě, je sladší den co den.

Je to na naší zemi pokojný oceán, kéž navždy přáno je mi, že též v něm spočívám...

Neznepokojuje mne, že jsem slabá;
poklady matky přecházejí na děti
a já jsem tvoje dcera, milovaná matko.
Tvé ctnosti jsou mými, mojí je i tvá Láska!