Ticho

Bílá sobota a její ticho. Nikoliv mdloba, zapatlaný kruh souvěrců, kteří nechápou, že Bůh je je jeden a náboženství jen jediné. Chudáci v celách, kterým říkají církve a starají se víc o majetek než o pláč nebo smích. Církve se staly místem bez tváře a tvaru, z jejich rouch a rituálů ční víc plísně, než v kanalizačním potrubí. Copak doopravdy nevěříme v toho, který vstal z mrtvých? Zdá se, že nikoliv. Bohužel církve vám mohou nabídnout jen objekty k uctívání toho, kterého sami křižují každým dnem. A do toho všeho beztvarého impotentního procesí promlouvá ticho jako naděje a láska. Není to soudružské očekávání čehosi, není to umatlaná chvála sebe sama, ale je to ticho, které promlouvá jemným hlasem, ticho, které tančí a zpívá, pláče i raduje se, dokáže toužit a očekávat, přijímat. Takové je ticho Bílé soboty. Skutečné a opravdové. 

Víte mnoho lidí se mi svěřuje, že se bojí chodit do kostela. Jak skličující to pro ně je. Někteří se bojí nepřijít a je jim zle od žaludku, že bude zase "mše". Nedivím se jim. Jsou však jemně přivinuti Kristem. A to oni vědí a touží po kousku tohoto ticha. Už se jim hnusí ta zvrácenost, že ti, kteří jej ukřižovali, udělali z Něj samotného svou "značku". 

To všechno jsem prožil a nyní prožívám v místě zvané církev. Místo společenství je matlavá hmota bez tváře, ale za to s vyprecizovanými řády. Kam se podělo lidství, skutečné bratrství a sesterství?