Tóra a Chet

"Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem."

(Přísloví 3,1-8)

Otázka, na kterou se ptáš je zvláštní. Jak vyložit něco takového z pozice člověka, který není zralý, ale snad není ani na začátku cesty. Napíšu tedy stručně jak tomu rozumím.

Kniha Přísloví je předáváním Tóry, tomu, kdo ještě nepoznal Chet. Abychom to pochopili, je třeba se podívat na obě slova. Tóra znamená učení. Podle židovské tradice je Tóra v Pěti knihách Mojžíšových. V úzkém smyslu je to Zákon. To je pojem sám o sobě pro jiný výklad. Ale řekněme, že Zákon (v nejužším smyslu Desatero) je směr, který je třeba přijmout srdcem, neboť rozum bez srdce je manipulativní. Chet, který se později překládá jako hřích, má svůj původní význam v minutí směru či cíle. Ve střelbě na terč je snadné zjistit zda člověk minul. Když vidí jak daleko je od středu terče, může se učit dál, aby pak pokročil a mířil lépe. Ve vztazích k sobě, druhým i Bohu je to složitější. Pokud člověk nezná směr, neví o hříchu docela nic. Asi proto je Bible plná výzev jako "Obraťte se". Pokud možno "Obraťte se do svého srdce". My se spíš otáčíme (minulost).

Hřích je mystickým předpokladem učení se. O tom jsem přesvědčený. Předpokladem učení se je poznání hříchu. Syn ještě neví co je hřích. Snadno si hřích spojuje se slabostí. Příliš spoléhá sám na sebe, na svou sílu, na svůj rozum, kterým doměle dosahuje cílů. O hříchu by se toho dalo také říct víc, ale tady to chce hodně vnitřního ticha a méně třísek v očích bratří a sester.

Rembrandt: Jákobův zápas s andělem
Rembrandt: Jákobův zápas s andělem

Text z knihy Přísloví je rozhovorem otce se synem. Otec dává to, co v životě přijal.

Kdo je, či byl, v roli syna, ví jak těžký je rozhovor dvou mužů, kteří mají sobě navzájem otevřít srdce. Jak těžká je role toho kdo dává (aby se nezmocňoval), i toho kdo přijímá (aby dokázal přijmout), je pak jasnější.

Pokud otec pochopil svůj hřích, může předávat Tóru. Ví totiž co je Boží milosrdenství a věrnost. Poznal to vlastní kůži. Otec neodsuzuje mysl člověka, jen říká, že vše musí být propojeno ze srdcem (pramenit z lásky). Syn ještě neumí přijímat, a svou cestu by si nejraději zvolil sám. Čím déle půjde, a bude vše křečovitě držet ve svých svalech a své vůli, tím bude jeho život čím dál víc ztrácet smysl. Obvykle tohle potkáváme kolem čtyřicítky (Krize středního věku). Dojde-li k milosti Pádu (mluví o něm například mystička Juliana z Norwitche), dojde zároveň k milosti Poznání ("Obvykle nejprve padneme a později to nahlédneme - a obojí je milost Boží.").

Ježíš mluví k padlým (nemocným, uvězněným, hříšným, vyhnaným), protože jsou schopni slyšet a naslouchat. Spravedliví se domnívají, že nemají co dalšího pochopit. Pokud se člověk vzhlíží ve vlastní spravedlnosti ve dvaceti, dá se to pochopit - je to přirozené. Pokud ale nepřijmeme svůj pád, pad z nás budou zapšklí dědci a protivné báby (tak se o tom zmiňuje např. Richard Rohr).

Co syn slyší mu připadá jako pasivita ("on sám napřímí tvé stezky)". Chtěl by to rychle zvládnout, překonat, vybojovat. Ještě nechápe, že ten největší boj je před ním. Je to boj, ve kterém musí prohrát, ale zároveň musí zápasit vší silou, aby porážka byla čestná. Pro muže je tento boj charakteristický v přijetí. Muži nedovedou přijímat. Umí dávat i brát, ale nedovedou přijímat (tím méně svou vlastní nedokonalost).

Nyní je tedy syn před svým otcem, a otec před svým synem. Kdo zvítězí? Doufejme, že nikdo. Doufejme, že alespoň za pár let se syn rozpomene na tento rozhovor a dojde mu to.

Tolik snad to, co mě k textu napadá.