Umění přijmout

Někdy se tak soustředíme na lásku k druhým, pomoc a naslouchání, až zapomeneme, že jsou tu i lidé, kteří milují nás. Stává se to všem, i věřícím lidem, není v tom rozdíl. Je v nás tolik sebekontroly, že nezbývá žádné místo pro život, který vane kam chce. Život není jen neustálé dávání, ale je též uměním přijmout. 

Z vlastní zkušenosti vím, kolik se toho v mém životě stalo dokazováním, že jsem dost dobrý, abych byl hoden toho být milovaný. Tak možná prot následující řádky.

Možná tu hovořím víc o mužském principu víry, kde dávání se snadno stane rozdáváním ran. Podvědomě šíříme svá zranění tím, že zůstáváme v zakletém kruhu, bez pomoci, ochoty říct si o ní, poprosit. Ze strachu ze závazku? Z pocitu, že to přece zvládnu sám? Neumíme si říct o pomoc, neboť se to jeví v našich komunitách jako projev slabosti (opět vlastní zkušenost). 

Dnes tomu rozumím, ale podstatná je praxe jak píše sv. Jakub: "Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?" (Jak 2, 20) A s praxí je ještě větší potíž. Často se totiž praxe naší víry obrací proti osvědčeným vzorcům a strategiím "úspěšného" člověka. Ano to jsou ty vypiplané obrázky šťěstí, dobra a krásy, kterými se to na sociálních sítích jen hemží. A nejen to. Stejně tak jako strategie dobře fungují různé pozice oběti, nemoci a hříšnosti. Dnes se domnívám, že právě z toho musíme být nejprve uzdraveni, ze všech těch postupů a vzorečků. 

Velké duchovní světy východu měly k tomuto uzdravení vždy průvodce. Mistr, učitel, rabín, jurodivý starec. Nezáleží tolik na názvu. Podstatnější je, že tu vždy byl někdo moudřejší. Někdo koho bylo třeba hledat a požádat o pomoc. Někdo, kdo už si nemocí (krizí), kterou právě procházím já sám, prošel dávno přede mnou.Mistr, kterého jsem si vybral na začátku své cesty se jmenuje Ježíš. Jeho posláním bylo pozdvihovat ze země, co bylo zašlapané v prachu, zbaveno důstnojnosti a krásy, dokonce i to co bylo zdánlivě mrtvé, to všechno obracel směrem k životu. Víra ve vzkříšení je mrtvá, když budeme i nadále šířit Království zásluh namísto Království milosrdenství. 

Trojrozměrný obraz světa musí být v celistvosti. A tak než přejdeme k druhým, které bychom rádi uzdravovali a trhali jim třísky z očí, bude opravdu dobré, začít u sebe. Zkusím to vysvětlit ještě jiným způsobem, kterým rád pracoval Carl Jung - parafrází evangelijního textu: "Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá sám na sebe, bude vydán soudu; kdo snižuje sám sebe, bude vydán radě; a kdo sám sebezatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že máš něco sám proti sobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit sám se sebou; potom teprve přijď a přines svůj dar." (podle Mt 5, 22-24)

Zvláštní je, že jsme denně připraveni přijímat rány bičem, a také jich pár oplatit, ale vůbec nás nikdo nenaučil, jak se láska přijímá. Možná to bude tím, že za slovem láska je až příliš mnoho spoutanosti, přivlastnění a nesvobody. Až tak jsme jako lidé zmrzačili toto úžasné slovo, ze kterého pochází i všechno ostatní. Slovo plné svobody jsme uzavřeli do vězení zásluh a odměn, případně vin a trestů. 

"Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme..." To proto se denně máme modlit těmito slovy. Denně a stále dokola. Odpouštět. Netahat stále tu nůši balvanů křivd. V tom je život, a také schopnost přijímat. Dřív jsem si myslel, že musím křivdy a pomluvy vydržet, ale tím se všechno jen hromadilo někde uvnitř. Nedokázal jsem odpustit sám sobě, každičkou, byť sebemenší drobnost, a stále s tím zápasím a asi až do smrti budu. Přesto vím, že právě o tohle běží.

Život je někdy plný bouří a strží, krásných cest, krutých zim, nádherných jar, horkých letních dní, kopců i údolí. Ale o to jde. Jde o různost, kterou pojí smysl, a opravdu neznám jiný smysl, než je láska. Nemusíme hned měnit svět, dokonce ani sebe samotné, onen posvátný smysl je změnou, jen do něj vstoupit. Bude to stát hodně sil a roky trpělivosti, jistě i hodně ztrát a probdělých nocí, ale kdo chce dávat, musí se naučit přijímat.