Večerní exercicie: Magdala

Začátek:Je večer, den se schýlil, jsem tady a naslouchám.

[tiše dýchám, nic neposuzuji]

Myšlenka:

Modlíme se ve svém pokojíku, když své srdce úplně vzdálíme od hluku a hlomozu myšlenek a starostí a v tichu a s důvěrou odhalujeme Pánu své touhy. Modlíme se za zavřenými dveřmi, když prosíme, aniž otvíráme ústa, a v dokonalé tichosti Toho, který nehledí na slova, ale zpytuje srdce. [Jan Kassián]

Boží slovo: 

A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení a nikdo ji nemohl uzdravit. Přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu, a hned jí krvácení přestalo. Ježíš řekl: "Kdo se mne to dotkl?" Když všichni zapírali, řekl Petr a ti, kteří byli s ním: "Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe!" Ale Ježíš řekl: "Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla." Když žena viděla, že se to neutají, přišla chvějíc se, padla mu k nohám a přede všemi lidmi vypověděla, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena. A on jí řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji." [Lk 8, 43-48]


Místo:

Kostel v Magdale "Vydej se na hlubinu!" (Duc in altum!) je úchvatný prostor, kde hlavním oltářem je loď, která je spojena s vodní hladinou. Poté, co jsme slyšeli ono "vydej se na hlubinu!", můžeme sestoupit do kaple (vlastně starověké synagogy, kde nás zastaví úchvatný obraz. Je zde znázorněn biblický příběh uzdravení krvácející ženy.

Dnešní den:

HLUBINA: K čemu jsou naše nemoci a slabosti, proč denně hřešíme? Někdy je to způsob jak odejít stranou, do ticha a poznat hlubinu života. K tomu je ale zapotřebí pokání (vědomí). V magdalském kostele jsem si stále musel opakovat "zajeď na hlubinu, ze své povrchnosti." Uzdravení nemusí nutně znamenat vymizení bolesti. Stejně tak se nám asi nepodaří od určité chvíle už nehřešit a svatě žít. Můžeme ale udělat něco teď hned! Můžeme pochopit náš hřích jako cestu, která neměří jen výšky a vrcholy, vítězství a růst, ale která se vrací až k samotným základům naší existence, k Bohu.DOTEK ŽENY: Obraz v Magdale je jediný, který jsem viděl v sakrálním prostoru na předním místě, který se přímo dotýká tématu menstruace a setkání s mužskou energií, v tomto případě dokonce s Kristem. Žena, která se dotkla třášní Ježíšova oblečení žila dvanáct let oddělena od ostatních, nemohla se účastnit na životě společenství (dokonce i církev namnoze zakazovala menstruujícím ženám přístup k eucharisti). Tato žena se dotýká třásně Ježíšových šatů, neboť věří, že může být uzdravena. Ježíš jí nevyhání, ale oznamuje jí, že je uzdravena. Vždy je tu právě Kristus, který tu je i ve chvílích, kdy se cítíme nečistí a nepřijatelní, pro druhé, či sami pro sebe.

[tiše dýchám, nic neposuzuji, zavřu oči a vidím Ježíše jak tu teď stojí, můžu mu svobodně říct, cokoliv, obejmout ho, dýchat s ním a požádat ho aby se mnou procházel dnem, který mě čeká - nemodlím se, jen si s Ježíšem povídám jako se svým bratrem nebo přítelem]

Závěrečná modlitba:

Kriste, ať se smím dotknout tebe, ať jsem s tebou i této noci. Opatruj nás, Bože, když bdíme, abychom bděli s Kristem, a ochraňuj nás, když spíme, abychom odpočívali v pokoji.