Velmi jsem se mýlil

Poslední dny prožívám něco velmi zvláštního. Zjišťuji jak moc jsem se v mnoha oblastech svého života mýlil. Tentokrát to ale není zahanbující pocit, ale pocit velkého údivu a jakéhosi posvátného ticha. 

Mýlil jsem se, když jsem odděloval (soudil?), domníval se, že Bůh je tam a já tady, mýlil jsem se o svém těle, které stále za něco odsuzuji. Mýlil jsem se ohledně lásky, o které jsem se domníval, že si ji nezasloužím (a tak jí upíral i druhým). Je toho tolik. Tolik mě mrzí, že jsem ve svém omylu ubližoval, a možná mnohé vedl z cesty k naději. Tolik chyb a tolik omylů. 

Jak ubylo jistot a odpovědí, stále víc se kolem rozhostilo ticho. Je to jakýsi druh umírání, ale zároveň snad i uzdravení. 

...

V Tomášově evangeliu Ježíš odpovídá učedníkům na otázku, kdy přijde Boží království takto: "Nepřijde, když bude očekáváno. Neřekne se: 'Hle, je tady!', nebo 'Hle tam!' Vždyť království Otce je rozšířeno po celé zemi a lidé ho nevidí." Zdá se, že právě "očekávání" je ona podivuhodná past. Řečeno buddhistickým způsobem je samsára i nirvána vlastně totéž. Ještě včera jsem žádné spojení neviděl. Vlastně po většinu svého života.