Velmi vážené věci

Dnes jsem si vzpomněl na Marii. Byla to velmi zvláštní stařenka v Domově důchodců. Vlastně byla první, které jsem nesl "poslední pomazání."
Jako čerstvý a nadšený novokněz, jsem se vší vážností vyslechl zdravotní sestru, která mi přišla vzkázat, že paní Marie z druhého patra si přeje, abych za ní po bohoslužbách přišel a pomohl její duši připravit se na věčnost. Samozřejmě jsem si nachystal vše potřebné, založil si příslušné stránky v Bibli, které jsem chtěl číst, vzal si štolu a vydal se na cestu.
Bylo už pozdě odpoledne, když jsem, před těmi dvaceti roky, vstoupil do jejího pokoje. Stíny stromu, který se majestátně rozprostíral před oknem, vykreslovaly po stěnách místnosti celou tu vážnost, se kterou jsem přicházel splnit svou povinnost. Uvnitř bylo ticho. Marie ležela na posteli. Na stole před obrázkem svaté Rodiny hořela svíčka. Chvíli jsem se ostýchal přistoupit blíž, ale když jsem viděl, že má Marie zavřené oči, nachvíli jsem zapochyboval. Hlavou mi prolétla otázka, jestli náhodou nezemřela dřív, než jsem přišel.
Přistoupil jsem blíž. Když jsem se pomalu skláněl k jejímu hrudníku, abych si poslechl jestli dýchá, najednou otevřela oči a hlubokým hlasem ze sebe vyrazila "baf." Nikdy před tím, jsem se tak nevylekal. Zatímco jsem se skácel na židli vedle postele, paní Marie se smála. Smála se tak, že jsem se k ní nakonec přidal. Nevěděl jsem jestli se směju své domělé vážnosti, nebo tomu, že někdo tak starý a nemocný jako ona, si je ochoten ještě dělat legraci. Později mi sestry prozradily, že Marie to tak prostě zkouší na každého kněze, který do domova přichází a obzvlášť na ty mladší.
Myslím si, že by nám všem "vážným věřícím" prospělo, kdybychom se třeba před křížem modlili a dívali se na Ježíše, který z ničeho nic otevře oči a řekne "baf." To by pak bylo jiné. Doslova léčba šokem. "Tak vy mě rádi pozorujete mrtvého, ale já žiju a mám rád legraci, třeba i pěkně poťouchlou". Ale kdeže. Ježíš přece není žádný rošťák. Nebo...