Věnováno Grahamu Greenovi

Probudím tě ve čtyři ráno

na břehu pláče

soudný vítr pohupuje loďkou

docela obyčejně voní senem

jako když nůž vypadne z vyčerpané ruky

a klesne k obzoru

jako polibky ženy prosící za vzkříšení

jež nesmí nikdo vyslyšet

schoulená u jeho boku

jako hrob, jež zapadal sněhem

den po pohřbu

tolik mi toho uniká

nedokážu objemout strom

a ještě včera to šlo

z posledním výdechem

dotknout se jejích prstů

a ona zas jeho ruky

musí se spojit dlaně všech

dlaně rozpraskané modlitbou

suché ve všem tom popíjení

nebo do té řeky vstoupit

nazí a pořezaní vinou

zařvat a vyšplhat se na pramici

jazykem se přitom dotknout hlubin

podat peníz převzozníkovi

spojeni směrem, mincí a jazykem

odplout na druhý břeh

svatým políbením uzdravena

jako když na její tváři

ulpěla kapka krve z jejích plic

pošťáci si nepletou adresy

to ti, co píšou na obláku ulice

ze kterých jde strach

proč mě pronásleduješ

Bože našich jizev

vzdávám se

-

Věnováno Grahamu Greenovi, LP 2012