Volím si hřích

Ačkoliv můj život bude vždy nedokonalý a bude bolet, zvolil jsem život. S životem si volím i hřích.   Všechen můj strach, bolest a tma, poušť i nemoc jsou dary. Jsem vděčný, protože mě něco naučily. Vzaly mi téměř všechno, a jizvy po nich se hojí jenom pomalu. A přesto mě přivedly na místo, kterému říkám důvěra. Už vím, jaký jsem. Vím, že jsem hrozný, nesnesitelný, sebestředný, špatný a hříšný. Vím, ale také, že je ve mě touha po lásce, která ze mě dělá znovu člověka - Boží stvoření. Vím, že si lásku nezasloužím, ale na místě zvaném důvěra chápu, že o to nejde. Vím, že si nezasloužím život, ale na místě zvaném důvěra se můžu radovat z maličkostí, protože radost je smyslem mé existence. Důvěra. To kvůli ní jsem si zvolil třeba i hřích, protože důvěra se pro mne stala znovu zdrojem života. A nemyslete si, nemluvím tady o důvěře, o slovu, které bych mumlal stále dokola jako mantru. Je to místo. Je to setkání. A je to Bůh sám. Říct znovu životu své ano, to je snad jediný článek víry, který mi zůstal, a tak si volím hřích, protože ještě s větší silou důvěřuji v toho, který mě miluje, i přestože ví kdo jsem.

"Ještě více se zhrozili a říkali si: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko." (Marek 10, 26-27)