Všechno se teď změní

15.10.2020

z procházky na Pere Lachaise
z procházky na Pere Lachaise

Uzdravení je na mnoha rovinách nesmírně bolestivé. Mnohdy se uzdravit nechceme. Nejen, že nám to bere naší domnělou identitu, pocit oběti - z něhož jsme směli obviňovat a řídit lidi okolo nás, ale uzdravení ve své podstatě mění a vede nás docela jinam. Tam, kde to neznáme. Obvykle raději budeme další roky a roky polykat hnis vytékající z naší duše, než abychom dovolili proces uzdravování. Dáváme přednost tribunálu odsudků, jistotě strachů, před nejistotou života.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5) 

Ježíš často mluvil v podobenstvích a říkal, že jsme jako semínko, jako ratolest, jako něco co roste, je-li to spojeno s životem. Růst a zrození jsou vždy něčím, co je mimo kontrolu. Je to pohyb, pěšina, kterou ještě nikdo jiný nešel, nezbudovaná stezka, jak říkal Jung. Univerzalita tkví v tom, že po stejné "nezbudované" cestě šli vaši rodiče, a jdeme po ní všichni. Univerzalita však není stejnost. Jak napsal Richard Rohr, je to dýchání na hlubině.

Nikdo z nás si to nechce přiznat. A přece to všichni víme. Jediné na čem záleželo, bylo vědomí lásky. Jsme milovaní, což nyní vím docela jistě. V tomto místě modlitby, je to jediná skutečnost. A je-li hřích, je-li nějaká vina, pak je to odstup, který si držíme od života, od Boha, od sebe samotných. Hřích oddělenosti (diabolos - pomlouvač, žalobce).

Zůstaňte v mé lásce. (J 15,9)

Každé nevědění jak dál, noci bez jasných odpovědí, každá slza, která protekla skrze údolí našich očí. To vše bylo přece modlitbou. Možná tou jedinou, kterou jsme vyslovili ze sebe. Neadoruji tu utrpení. Říkám ale zároveň, že je pravděpodobně tou jedinou cestou k sobě.

Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? (L 9,25)

Získáme-li celý svět, ale svou duši ztratíme? Co potom? Utrpení je návrat domů, k duši, kterou jsme dávno ztratili. A není jiná cesta než skrze tělo. I většina psychických nemocí je pociťována někde hluboko v těle. Tlak na prsou, popadání dechu, sevřenost v oblasti břicha. Můžete mít třeba všechno. Krásný dům, skvělou rodinu, nádherné děti. Ale jste u sebe doma? Jste uvnitř tak, abyste mohli to vše přijmout, radovat se z toho a nelpět? Pozná se velmi snadno, že něco chybí, chybí-li to ve vašich očích, v laskavosti, která se odráží ve tváři. I to je stezka skrze tělo.

Vše kolem nás ukazuje jediným směrem. K přítomnosti. Teď, když nemůžeme plánovat, když si nemůžeme být jistí "nakažením", cítíme to o to víc. Už asi tušíme, jak podstatná je blízkost, v níž můžeme být spolu a přijímat se navzájem v našich zraněních, když nemusíme předstírat nic, můžeme otevřít srdce. Víme, že nic z toho nelze realizovat ani na sociálních sítích, ani mezi mnoha přáteli, ale jen tváří v tvář, od srdce k srdci. Potřebujeme toto prožít, a je to paradoxně jedině utrpení, které nás na takové místo (nedobrovolně) znovu přivede.

Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. (J 17,15)

Žádný lidský život není ušetřen zážitku bezmoci, kdy je nám vzato téměř všechno. Nikdo z nás takový okamžik nechce a je to dobře. Realita je ale jiná. Když projdeme stezkou bezmoci s otevřeným srdcem, ocitneme se jinde. Zcela jistě nebudeme potom ani lepší, jizvy nezmizí a my stále budeme vědět o tom všem, co jsme prožili. Bůh nedělá lobotomie. Poznáme, ale kým jsme. Kým jsme všichni. Milovaní. Pak budeme moci milovat i naše nepřátele, protože budeme vědět, že oni prožili totéž. Budeme vědět, že láska je ve své podstatě nezasloužená a nemá nic společného s jakýmsi zvráceným systémem kšeftování se životem. Podívejte se na Ježíše, jak převrací stoly obchodníků v chrámu. Stejně tak je převrací i ve vašem životě. Vše, co bylo určeno k obětování Ježíš pouští na svobodu. Peníze padají k zemi a holubi odlétají k nebi.

Ztráta moci (nemoc) je nevyhnutelná součást lidskosti. V tom se podobáme Bohu. A Kristus to ukazuje na svém vlastním těle. Nevěřím, že by to byla samoúčelná sadomasochistická hra. Věřím, že je to proces rozpomínání na to, kým doopravdy jsme.

Nemoc však nemá poslední slovo. Nemá jej ani smrt. Je tu i uzdravení a vzkříšení. Ježíš přišel odvalit kámen od hrobu minulosti, od vězení a nesvobody. A dělá to nyní. Uzdravuje blízkostí, objímá nás a líbá na čelo, snad přitom i trochu pláče. Nesnažte se tohle ovládat. Nejde to. Nikdy jsme nebyli správcem řeky, ale její součástí.

To, co se nyní děje, má v sobě obrovský transformativní potenciál. Každá krize jej nese ve svém DNA. Není to trest za hříchy, není to splátka dluhu. Je to naopak radikální odpuštění, abychom se probudili. Jsme pozváni do přítomnosti. Pozváni k lásce. Je to svátost smíření, svátost přijetí a spojení těla a duše, země a nebe. Moc vás prosím. Důvěřujte jemnému hlasu Božímu ve vás. On vás vede, on vás chrání, on vás nikdy neopustí, jak slíbil. Je s vámi po všechny dny, a je tomu tak i teď. Hlasy démonů, které nalhávají a rozdělují, se nás budou snažit vrátit zpět. Můj přítel to nazval "rázová vlna". Ona následuje vždy, když prožijete opravdovou změnu. Stačí si ale lehnout celým tělem k zemi, a ona přes vás přejde.

Náš svět se teď změní. Nic nebude jako před tím. Svět pravděpodobně nebude lepší. Na nějaké úrovni bude možná i víc totalitní. Ale nepřehlédněte prosím změnu, která se nabízí ve vás. Která tu je a byla. Bez spojení nebe a země se uskutečnit nedá. Dovolte ji prosím a důvěřujte jí. Důvěřujte jedině lásce. Důvěřujte, že jste láskou. Jinak to nyní vysvětlit nedovedu. Uprostřed změny a uzdravení nejsou slova. Všechno se teď změní.