Vstoupit do příběhu s Janem Husem

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?

Matoušovo evangelium 16,24.26

Drazí přátelé,

Cyrilometodějské a husovské svátky na začátku prázdnin vypadají už poněkud omšele. Jakoby splynuly s něčím, co se mi od dětských let velmi protivilo. Mám tím na mysli takové ty prvomájové průvody, kladení věnců, papalášské tribuny, vzácní hosté, vznešené projevy.

Tuším, že to řekl Richard Rohr: "Z nějakého důvodu je snažší uctívat, než následovat." Husův pomník je bezpečnější než živé slovo člověka, který se právě obrátil ke Kristu. Stejně tak je bezpečnější konat velkolepou šou na Velehradě, než jít mezi chudé a říci jim o evangeliu.

Zkrátka býváme v těchto dnech svědky velkolepých oslavných řečí u nadživotních soch z kamene, obrazů a míst, jež slouží bohužel většinou jen jako jakési chmurné kulisy pro sebechválu řečníků. Nechme tedy papalášský způsob stranou a vydejme se cestou většího nebezpečenství, jak by to krásně řekl pan Tolkien.

Dnes bych se s Vámi rád podělil o způsob, který nebývá v našich končinách tak docela obvyklý. Jde o způsob, kterému nás učil Ježíš. Je to cesta, kterou si zvolili první učedníci a po nich ženy i muži pouště, pousteven, jeskyní, chatrčí a později i klášterů, způsob poutníků a mystiků, kteří jej denně praktikovali. Jde o vnitřní prožívání, chcete-li sebezkušenost.

Vstoupit do příběhu je vždy riskantní, najednou se ocitnete tam, kde nic nemáte pod kontrolou, kde mnohé závisí na druhých lidech, na naší odvaze a především na Bohu. Je to myslím jediný léčivý způsob, ale také bolestivý. Mistra Jana Husa stál dokonce život. Myslím, že u nás přímo nepůjde o mučednickou a tragickou smrt, ale o život půjde přece.

Na cestě evangelia je vše jiné. Najednou se před námi objeví živý Kristus, žádná soška, žádný autor návodů na život, nebo filosofující teolog, ale živý Ježíš. Baldachýnkové adorace ani politické školení, nic z toho. Stojíme tváří v tvář tomu, který zavolal Petra, Pavla, Františka i Husa, a mluví teď i ke mně a tobě. Nejprve se ptá, zda jsme ochotní sejmout své masky, fáče a honosné tituly, abychom si mohli promluvit tváří v tvář.

Hus nebyl jediný, kdo takový krok udělal. Nepochybně však patří k tomu málu osobností, které náš národ má, a může se na ně podívat s určitou hrdostí, radostí, kdykoliv se začne zpronevěřovat sám sobě. Královnin zpovědník shořel. Rektor? Shořel. Skvělý betlémský katazel? Také. Tak, co z Husa tedy zbylo?

Když odstraníme staré nánosy vrstev, jež si Husa tvarovaly podle svého, když opatrně otřeme prach dějin, pak uvidíme, že ze starého Husa zbylo jen málo, ale o to víc tam uvidíme Krista, o to víc k nám dolehne to, co říkal už sv. apoštol Pavel: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."

Nespěchejme však. Pokud už jsme alespoň v duchu vstoupili do příběhu, pak se z nás a Husa stali bratři a sestry. S "mrtvým básníkem" je konec, už žádný hrdina banální ideologie, ale učedníci, přátelé. Jak k nám to dnes promluvil Ježíš? Neřekl "vezmi svůj kříž a následuj mě"? Vzít svůj kříž znamená vzít vše, co mě sráží a bolí, všechna ta zraněná a stinná místa, jež jsem se bál přiznat sobě samotnému, natož, abych je odkryl druhému člověku a Bohu samotnému.

Hus velmi dlouhou dobu zvažuje utěk před křížem, je mnohými ctěný, naslouchají mu, a jemu se to líbí, má své místo, svou betlémskou kazatelnu, stal se někým. A nyní slyší Kristův hlas, aby se stal nikým, aby jej následoval v chudobě a pravdě. A tak Hus opouští jistotu svého života a postupně (až do posledního okamžiku) se odevzdává do rukou Božích. Někdy mu to jde, jindy se belhá. Stejně jako my. Touží po pravdě, ale zároveň si plně uvědomuje bídu a bolest, kterou mysticky zažije každý následovník Ježíše Krista. Jistě tu nejde o to, abychom se vydali na mučednickou smrt, ale jde tu o to, že reálně cítíme, že se smrti přesto blížíme. Budeme umírat jako zbabělci, kteří celý život utíkali sami před sebou, kteří se nikdy doopravdy nepokusili opustit svůj sacharinový dýchánek nad Biblí? Nebo jako ti, kteří třeba tisíckrát selhali, zhřešili a provinili se, ale zato dali prostor dotyku odpuštění, vůni lidského milosrdenství a Boží lásce?

Čím dále půjdeme po cestě s Husem, tím více budeme čelit takovým či podobným otázkám: "Jsem ochoten opustit všechno a následovat Nazaretského?" či "Dokážu ve svém životě ještě odlišit masky a přetvářku od skutečnosti?".

Člověk který ztratil sebereflexi se velice snadno stane farizejem, pro kterého je všechno jasné, vystačí si s vypreparovanými myšlenkami "otců zakladatelů" a nedokáže se jasně postavit svým stínům. Nikoliv s nenávistí, ale s pokorou se člověk musí vracet a znovu hledat naději.

Dovolte mi říct, že Husova oběť a jeho následování Krista je částí mozaiky evropských a světových mystiků, světců a mučedníků, kteří říkají jediné: náš život nebude nikdy dávat smysl, nebude-li opravdový. Balzamovat nebo vstát z mrtvých? To je otázka, o kterou nyní jde. Ne někde daleko, ale tady, tady v našem srdci. Balzamovat staré úspěchy, stará štěstí a dávno rozpadlé vztahy? Balzamovat a přitom vlastně tvořit přízrak? Nebo věřit v život, který proudí jako řeka, voní senem, lesem a je v něm místo pro nemocné a unavené? Věříme-li evangeliu, pak je s mauzoley konec.

Milí přátelé, sestry a bratři. Proto vás prosím, abychom vedle velkoleposti a okázalosti husovských "slavností", našli pro sebe a naše blízké také trochu tichého místa, kde bychom se mohli setkat s léčivou a uzdravující silou Ježíšovou. To je onen způsob jak vstoupit do příběhu, který nekončí Husem, ani námi, a není jen trapným pietním aktem, ale oslavou života.

Pokoj a dobro.

Kázání je k poslechu zde: