Vytyčování hranic

Alberto a Diana Pessoovi ve své psychoterapeutické metodě mluví o vývojových potřebách (místo, sycení, podpora, ochrana a hranice). Zdá se, že naše kultura se zasekla na poslední jmenované. Od hranic států a území (Krym, východ-západ, Syrie, etc.) až po hranice toho, co je dovoleno a co není (diskuse o divadle v Brně, sexualita, etc.). Volání po pevných hranicích je často projevem odmítání a strachu (strachu z odmítnutí?). 

Poznat limity je jistě chválihodná činnost, ať na osobní či kolektivní úrovni. Nicméně podívejme se na předchozí potřeby, jak je krásně pojmenovali manželé Pessovi. Kdo neví odkud pochází (místo), bude asi jen těžko znát své limity (hranice). Přiznejme si, že při všem luxusu bytů a domů na hypotéky, má právě s tímhle většina z nás potíž. Konzervativci se vzhlížejí v okázalých středověkých mších a volají po monarchii, případně osvíceném diktátorovi, liberální část zase po globálním "řešení." 

Křesťanství si za poslední dvě tisíciletí vyvinulo systém trestajícího Boha (strážce hranic, který nemilosrdně skolí každého, kdo by chtěl opustit jím vytyčená místa). Takové boha, ale neznám. Ve Starém Zákoně vidím Boha, který jde s lidmi na cestě (Abraham, Jákob, Mojžíš, David a další). Kristus se pak obrací dovnitř člověka. Místo, kde se rodí Boží království je lidské srdce. Přestaň soudit a trestat (sebe, druhé, svět i Boha), vem klíče (odpuštění, smíření, lásku) a pojď. To je radikálně něco jiného, než jakýkoliv názorový systém. Je to víra v celistvý a propojený svět, víra v naději a jedinou hranicí je skutečně láska, jak říká sv. Augustin: "Miluj a dělej co chceš." 

Na poustevně jsem o těchto potřebách psal už dříve:

https://www.bratrfilip.cz/l/misto-syceni-podpora-bezpeci-a-hranice/