Vyznání patriarchy Maximose

Nikdy nebudu věřit

v Boha, který by se o člověka nezajímal a neměl v něm zalíbení,

v Boha, který by si přál, abych se ho bál, a který by číhal na člověka, aby ho "nachytal" při hříchu

v Boha, který by vyžadoval, abychom každou službu udělali na jedničku,

v Boha, který by hrozbou ohně trestal každou lidskou radost,

v Boha neschopného pochopit, že se děti občas toulají a zapomínají,

v Boha, který by nenabídl nové setkání tomu, kdo jej opustil,

v Boha, který by pro každého člověka neměl zvláštní a osobní slovo určené jen pro něj,

v Boha, který by člověku překážel v růstu, přeměně sebe a světa,

v Boha, který by byl nepřítelem hmoty,

v Boha, který by byl nepřítelem sexuality,

v Boha, který by nebyl láska a nedokázal v lásku proměnit vše, čeho se dotkne,

v Boha, který by tělo navždy zničil, namísto toho, aby jej vzkřísil,

v Boha, který by se staral o duše a ne o lidi,

v Boha, kterého by se nemuseli bát bohatí, před jejichž dveřmi je bída a hlad,

v Boha, který by měl zálibu pouze v bolesti,

v Boha lidí, kteří si myslí, že jej milují, nemilují ale lidi kolem sebe,

v Boha lidí, kteří chodí do kostele a přitom stále lžou, podvádějí a donášejí,

v Boha těch, kteří si nešpiní ruce a nic neriskují.

v Boha, který by ve jménu naděje na věčný život bránil úsilí přetvořit tento svět,

v Boha kazatelů, kteří umějí odpovědět na všechny otázky,

v Boha - monopol jediné církve, rasy nebo kultury,

v Boha, který by nebyl přítomný všude, kde se lidé mají rádi,

v Boha, se kterým by bylo možné setkat se jen v kostele,

v Boha - naivního dědečka, kterého lze zneužít podle vlastní vůle,

v Boha, kterého by mohli pochopit jen moudří a dospělí lidé,

v Boha bez tajemství,

v Boha, ve kterého bych nemohl proti vší naději doufat.

V Boha, ve kterého nechtějí uvěřit ateisté, nemůžu věřit ani já. Můj Bůh je opravdu jiný.