Vzkříšení musíme zažívat každý den

Mnoho křesťanů má vzkříšení spojeno s nedělí nebo dokonce jen s Velikonocemi. Mají za to, že vzkříšení je událost z dávných dob týkající se osoby Ježíše Krista, která zaslibuje událost týkající se jejich osoby v budoucnosti, poté co zemřou. Trochu to zjednodušuji, ale říkám to proto, že přesně tak jsem to celé roky vnímal i já. 

V přirozeném světě je všechno vyjádřeno tajemným a téměř neviditelným způsobem. Chci říci, že se to děje tak často, že to ani nevnímáme. Nádech a výdech. Modlitba a uskutečňování. Spánek i probuzení. Smrt a vzkříšení. Světlo i tma. V lineárním světě jsou to věci oddělené (duální). V Božské perspektivě jsou ale spojeny víc než tušíme, a tak se jen vnímáním posvátnosti života smíme dotýkat těchto tajemství.

Všechno živé je spojeno. Nikdo nežije ani neumírá sám sobě, říká sv. Pavel. Vzkříšení není naše. Nepatří nám, stejně jako nám nepatří ani láska, pravda, a další tyto dary. Jsou to dary pro všechny. Když se domníváme, že žijeme a umíráme jen sami pro sebe, že společenství zkrátka nepotřebujeme, pak se náš svět proměňuje pomalu ale jistě v obraz pekla. Proto se mnoho mystiků tak často vyjadřuje slovy "nikdo nevstoupí do nebe sám"

Nemáme moc křísit mrtvé, nebo nadobro uzdravit nemocné, ale dostali jsme od Boha dva velké dary, které můžeme každý den, hned po probuzení použít. Je to dar nesoudit, a dar odpouštět. Snad právě touha soudit druhé, sebe i Boha, touha spravedlivě trestat a odplácet, zatvrzelost srdce, to přesně jsou největší hříchy křesťanů. To z nás dělá pokrytce. Zabydleli jsme se ve vlastní spravedlnosti. Henri Boulad píše: "Pokrytci jsme my všichni, neboť vynikáme v tom, jak na sebe vzájemně podáváme žaloby v naší dobře vychované společnosti, v našich salonech, kde se pomluva šíří jako jed. Ať ten, kdo je bez hříchu, první hodí kamenem na onu ženu, která padla, a na tu, která se zapomněla, na jiného, který si pošpinil ruce. Ty, který ukazuješ špinavosti druhých, uvědomuješ si, veškerou hnilobu, která se skrývá ve tvém nitru? Když uznáš svůj vlastní hřích, svou vlastní vinu, teprve potom bude možné odpuštění."

...

Od jisté chvíle je pro mne každé ráno jakýmsi darem nového vzkříšení. Vím, že zdaleka nezvládnu všechno, co bych chtěl, že se nezavděčím všem a nebudu pochopený, ale vím také, že mi někdo řekl "vstaň a choď", a měl k tomu svůj důvod.  

Krásný den plný radosti.