Vzkříšením rány nemizí

19.04.2020

Připojuji se dnes k Tomášovi, protože i já nejen chybuju, ale i pochybuju. Znám ten vnitřní hlas, o kterém mi vypráví i lidé, které doprovázím: Jakoby říkal: na co si tu hraješ / nevěř, vzdej to / nemáš tu, co dělat / podívej se na sebe... Když naslouchám příliš dlouho a zapomenu na modlitbu, na ztišení a meditaci, na procházky i docela obyčejné věci jako je snídaně, oběd a večeře, začnu se uzavírat do sebe a cítím tíživou samotu i s lidmi, které mám jinak velmi rád. Jako bych se podobal bratrům Karamazovým. Myslím především Aljošu a Ivana. Jeden je křehký dobrák, plný touhy po smíření mezi lidmi, studuje teologii, chce zasvětit svůj život Bohu a Ivan, důsledný ateista, který nedovede přijmout utrpení nevinných, zvláště dětí, a nevidí proto žádnou naději, natož Krista. Takové jsou mé pochybnosti temných nocí. 
Když sečtu své hříchy, když k nim přičtu všechen ten smutek světa, který ostatní jakoby neviděli, pak zbývá opravdu jen málo naděje. I proto si myslím, že rychlost jakou chceme vše dohnat a předehnat (někteří tohle heslo už kdysi slýchali), není tou pravou cestou z krize, kterou dnes prožívá celý svět.
Ve své praxi potkávám nesmírně zraněné lidi, vždy mají pochybnosti o sobě, o tom, že jejich zranění (v církvi se tomu říká nešťastně hřích, nebo vina), že jejich zranění je nějak činí nečistými a nehodnými Boží milosti, setkání s Kristem. Těmto lidem se snažím v životě nějak poděkovat i sloužit, byť jen velmi nedokonale. Cítím uvnitř, že právě k nim jsem byl v životě přivolaný. Často ani netuší, co pro mne znamenají. Když ve zpovědi ukážou svůj probodený bok, ruce i nohy, tedy svou minulost, dovolí mi znovu spatřit Krista živého a skutečného. Mnoho z nás kněží si myslí, že ukážeme-li se v honosném taláru, nějak tím ukazujeme na Krista a jeho učení. Obávám se z vlastní zkušenosti, že tomu tak není a nikdy nebylo. Hodnosti, tituly, ani funkce věřícího člověka nedělají...
Dívejme se na ruce svého Mistra. Neukazuje snad svým učedníkům své rány? Je-li vzkříšení, pak i s jizvami i nezhojenými zraněními. Ty nemizí, ale zůstávají. Mým posláním je otevřít se a ukázat rány. A také druhým lidem (nejen Bohu) dovolit, aby se jich dotkli. Proto nikdy nemohu věřit v davy a zástupy, ale jen v malý kruh přátel, tak jak to dělal sám Ježíš. I když tím člověk riskuje, že o něm budou vědět něco křehkého, budou znát jeho achillovu patu, a třeba to jednou použijí proti němu. Máme dovolit Ježíšovi, aby se ujal našeho života, našich církví a společenství. To je ona velikonoční proměna, ke které jsme pozváni. Aby to byl on, a ne my a naše úsudky, či dokonce zkušenosti a síly.
Není cesta k uzdravení světa také v tom, že pochopíme jak moc jsme se všichni mýlili? I my v církvi? Že nikdy nešlo o vznešené bohoslužby, plné kostely a vliv mezi politickou smetánkou? Že vždycky běželo o to, abychom byli společenstvím, rodinou, sestrami a bratřími, kde se dají otevřít dlaně a nikdo se nemusí nestydět se za své rány, ale může dovolit, aby byly přijaty ostatními a uzdraveny Bohem? Že nikdy nešlo o to být nejlepší, první, nebo jak pěkně zpívá Zdeněk Svěrák "úspěšný kůl v plotě." Že naše jedinečnost není v tom jak moc jsme vidět, ale jak moc dokážeme vnímat? Vidíme Ježíše jak ukazuje své rány na boku, na nohou i na rukou, všem nevěřícím. Nám všem. Všichni jsme ne-mocní ve stejném místě, které nás zároveň jako jediné může uzdravit. 
Věřící člověk, to není fanatik s odpovědí na cokoliv a kdykoliv. Věřící člověk nepřekračuje raněné, a také nemusí spoléhat sám na sebe. Věřící člověk poznává, že v našem srdci vládne právě Kristus, a vytváří tak zahrádku, kde rostou bylinky, keříky i stromky pravé radosti. Všichni jsme někde zranění. V odmítnutích, v bezmocnosti zážitků dětství, v šikaně, kterou mnozí z nás zažívali, obrovská zranění si neseme ve vztazích, často v sexualitě, za níž býváme křižováni nejčastěji... 
Vložme dnes své prsty do lásky a pochopíme, že to nejsou jen rány, ale i znamení soucitu, spojení a lidské sounáležitosti. Ježíšova láska je láskou plnou ran, ale je to láska vzkříšená, láska nekonečná a provázející nás i temnými nocemi našich lidských dní. 
Amen
...
Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. (Jan 20, 27.29)