Zápis snu

Po schodišti sestupují stíny pozdního odpoledne. Potichu se přidávám. Jako bych tady nikdy nebyl. A přece jsem tu prožil celý život. Všechno je povědomé, stokrát osahané, kroky sledují zaprášené šlépěje. Nemůžu si vzpomenout. Nejdřív hledám východ. Rychlý dech protíná zmatený pohled. Je to tak dávno. Stojím u sklepních dveří. V přízemí už roky nikdo nebyl. Šero a ticho nahání strach. Pomalu otvírám. Ucítím chladný a rašelinou nasáklý vánek, který prolétne kolem mých uší nahoru. Sestupuji po vlhkých prošlapaných kamenech dolů. Podzemí působí jako prastarý chrám. V prostře ho prořezává načervenalý proud vody připomínající Acherón. Svit stoupající z hloubky ozářil věci vznášející se pod hladinou. Některé poznávám. Dřevěné sáňky, šedivý kufr s kazetami, oprýskané dětské kolo, i rozpadlé stránky knih, které se přibližují. Záhadný dům mě vede zpět po schodišti. Pavučinou chodeb kolem ložnic, až k zimní zahradě. Na bílém kulatém stolku vidím školní sešit. Matně obracím jeho stránky. Podtržená věta na páté straně mi ulpí v paměti: "Jsme slovem, jež se stalo tělem, i mlčením, které křičí do temnot." Dochází mi, kde jsem. Ten dům je mé vlastní tělo. Otvírám oči. Je půl čtvrté ráno.