Ženská tvář Boha (2)

Ženská tvář Boha, tedy minimálně polovina jeho celistvosti, je přitom nádherná. Zahlédll jsem ji ve Fátimě, Lurdech, Medjugorje, Filipově nebo v Turzovce. Paradoxně ne v těch místech samotných, ale ve tváři všech, které jsem tam potkal. Nedávno jsem křtitl chlapa v mých letech (kolem čtyřicítky), o jehož rodičích je v evidenci jen "neznámí." Řekl jsem mu, že má ty nejkrásnější rodiče ze všech. Po letech, které strávil v dětských domovech se na mě nepodíval zrovna pěkně, ale nakonec se usmál. Děkuju mu za to přátelství a úctu, protože jinak mi klidně mohl jednu natáhnout a já bych se ani nemohl divit. Ale věřím v naše přátelství, řekl jsem "Milane, tvou maminkou je Maria a tvým otcem je sám Bůh. Vlastně je to stejné jako s ostatními lidmi, Maria svého syna milovala. A ty jsi take její syn. Ona bude s Tebou a neopustí tě nikdy. Nemusíš ji vidět, ale je tu pořád." 

Na Staroměstském náměstí Marii nechtějí. Handrkují se o všechno možné.  Vůbec netuší v tom svém svatouškovství (ať už pro, nebo proti), jaký je život. Ale v srdci Marii potřebujeme. Potřebujem ji vidět pod křížem, protože potřebujeme vědět, že je s námi i v tom, co vidíme jako "průser" nebo "krizi." Jistě ani já, ani Milan, nejsme Kristus, ale jsme jeho bratři, synové člověka a synové Boží. Ženskou tváří Boha je láska. Je to ta jemnost a hřejivý teplo náruče, jakási nedůležitost slov a podstata blízkosti. Stejně jako mužskou tváří Boží je pravda. Ale to si nechejme na jindy. To chce čas a musí se k tomu dojít. Stejně jako na každé poutní místo (ať si ho pojmenujem jakkoliv, třeba Pravda nebo Láska).

...

zamyšlení na stejné téma:

https://www.bratrfilip.cz/l/zenska-tvar-boha/