Zeptat se na dovolení

Vzpomínám si jak jsme se na základce museli nejprve zeptat učitele, zda si můžeme dojít na záchod. Rodiče nám dovolili jít ven s kamarády; zkrátka ptali jsme se a svět nám odpovídal. Tenhle druh otázek, se později usadil uvnitř. 

Popravdě, většina zpovědí a rozhovorů s lidmi, se točí kolem téhož. Většina terapeutů řeší stejné otázky. Kněz Anthony Mello rád vyprávěl o tom, jak k němu přijde muž, a on jako terapeut si nejprve podívá s přísnou maminkou, pak s agresivním tatínkem, pak se zlým kamarádem, nevěrnou ženou, a teprve když všichni "odejdou", tak začíná opravdový rozhovor. Nakonec, někdy po desítkách hodin terapie, se vynoří otázka ze všech nejjasnější "můžu žít?". 

...

Za poslední roky jsem ušel malý kousek cesty. Z deprese k naději (jsem na začátku). Stále však podvědomě hledám výmluvy jak nejít od nepodstatného k podstatě. Topím se v otázkách, které má mysl chrlí v milionech, pochybuju, ztrácím se. Nicméně odpověď na otázku, na tu jedno-duchou otázku, zda mohu žít, už znám. Objeví se vždycky v tichu. V lese, v meditaci, snech. Tou odpovědí je život sám. Dokud žiju, můžu žít, můžu konat, modlit se, naslouchat, pomáhat, tvořit, život sám je odpovědí. Je to odpověď doslova uporostřed srdce.