Život je o žitově (a ne o ho*ně)

Poslední dobou čím dál více pozoruji nespokojenost lidí se svým životem. Stěžují si na plat, na rodinu, sousedy, spolupracovníky, nebo zkrátka na cokoliv, na co se stěžovat jen dá. Ano, chápu, stěžovat si je lidské, ale co je moc, to je příliš. Nejvíce mi však zůstává rozum stát nad větami, které jsou ne zřídka mířeny na mou osobu. ,,Já ti tak závidím ten tvůj bezstarostný život." Bohužel téměř nikdy nedokážu pohotově zareagovat tak, jak bych si představovala. Přeci to, že o svých problémech neříkám na potkání každému a nemám potřebu se litovat, neznamená, že žádné problémy nemám. Vlastně si myslím, že neexistuje jediný člověk, který by neměl žádné starosti. Jenom ne každý je lidem tak otevřený, aby se s nimi o nich bavil. Koneckonců, mám za to, že je to naprosto v pořádku. Člověk by měl mít úzký okruh přátel, o kterých ví, že jim může důvěřovat. Takovým lidem se pak svěřuje s osobními záležitostmi a oni na oplátku důvěřují jemu a sdílí s ním zase své problémy.

S tím souvisí další věty, které mi často lidé říkají. ,,Kéž bych byl tak šťastný jako ty." Tak proč nejsi? Vše je jen o přístupu k životu. Nejprve je nutné začít si života vážit. Nepovažovat ho za samozřejmost. Chápu, že to není zcela jednoduché. Těžko si začneme vážit něčeho, u čeho nám vlastně ani nedojde, že není samozřejmostí. Asi každý z nás viděl video, kdy se malé dítě vztekalo u vánočního stromku, že k Vánocům nedostalo hračku, kterou si přálo. Jistě, přijde nám to směšné - hloupé, rozmazlené dítě. Ale dochází nám, že se často chováme podobně? Jedná se sice už o jiné situace, ale princip je stále stejný. Místo toho, abychom se soustředili na to, co máme, věnujeme pozornost tomu, co nemáme a co bychom mít chtěli. Myslím, že až ve chvíli, kdy se dostaneme do kritické situace, začneme si uvědomovat, jak málo jsme si vážili toho, co jsme měli. A mnohdy už je bohužel pozdě. Proto se Vás snažím na tohle upozornit zavčasu. Nemyslím si, že jsem nějaký mravokárce, který by měl kázat, co je správně a co ne, ale domnívám se, že mám právo (a já to považuji i za čest) Vám dát následující rady.

Proč bych Vám měla radit právě já? ,,Co má co takhle mladá holka kecat o životě? Co by o něm tak mohla vědět?" Víte, já jsem se do kritického stavu dostala ve velice nízkém věku. Plánovala jsem si vlastní pohřeb. Byla jsem odkázána na kyslíkovou bombu. Více času jsem trávila v nemocnici než doma. Viděla jsem umírat mnoho lidí. Slyšela jsem jejich přání, která by si chtěli splnit, ale už to nestihli. Umírali a umírají okolo mě mí kamarádi. Vrstevníci. Já jsem měla to štěstí, že jsem se dočkala náročné operace - transplantace plic. To považuji za svou druhou šanci. Proto si myslím, že o životě něco vím. A ne, nepíšu to zde proto, abyste mě litovali. Jen doufám, že se někteří možná zamyslíte nad tím, jestli se vážně soustředíte na to podstatné.

Zkuste žít tak, abyste si mohli v jakoukoli chvíli svého života říci,,Žil jsem kvalitní život, kterého nelituji." Cestujte, věnujte se aktivitám, které Vás baví. Nehledejte žádné "ale". A pamatujte si, že čas máte na to, na co si ho uděláte. Já se tím pár let už řídím (a po transplantaci snad ještě více) a skutečně si připadám šťastně. A ať si rýpe kdo chce, ať mi závidí, že jsem šťastná. Oni mohou být taky.

Když jsem dnes jela do školy, užívala jsem si tepla a sluníčka. Pozitivně naladěna jsem se v autobuse zaposlouchala do rozhovoru dvou cestujících. Starší pán jedné postarší dámě vyprávěl o svém životě s ohromným elánem, který se v dnesšní době vidí málokdy. Když jsem z autobusu vystupovala, zachytila jsem ještě jednu jeho větu, která mě inspirovala k sepsání tohoto článku. Ta věta zněla:

Život je o životě a ne o hovně.

...

Text napsala Ester pro svůj web Život na vodítku

Ester 8.11.1995 - 23.3.2019

https://zivotnavoditku.tk