Ztracená blízkost?

14.05.2020

Kdekoli se sejdou dva nebo tři, budu tam! To jsou Ježíšova slova (Matouš 18:20). Snad je to určeno i současné církvi. Církvi, která si drží (z rozumných důvodů) odstup, stejně jako my všichni. Církvi, která dovede sdílet formu, ale bojí se obsahu.

Ježíš nám říká, že existuje jakési primární společenství bez biskupů a další hierarchie. Kde je vprostřed právě On. Ne, aby tam seděl a zbožně se rozhlížel okolo, ale abychom mu dovolili, aby se nás dotknul a uzdravil naše rány.

Vím, že chybí mnohým z vás to setkání a milost obejmutí pokoje (v katolické církvi mají pozdravení pokoje). Chybí mi tohle něžné gesto prostřed liturgie. Ukazuje se, že církev, to jsou opravdu především dva nebo tři. Na davy nevěřím od dob, kdy jsme museli do prvomájového průvodu. Ale víc a víc vnímám nutnost niterného sdílení. Ono obejmutí marnotratných synů i dcer. Tam, kde najdou dva nebo tři odvahu k blízkosti, tam je i Ježíš. Teď, když se nemůžeme fyzicky obejmout, musíme sestoupit hlouběji do srdce. 

Tam se teď musíme dívat častěji a učit se "zahradnickým" dovednostem. Jestli tam má místo, jestli tam není kamení, který brání kořínkům jít hlouběji. Zalévat Evangeliem, kypřit modlitbou a pouštět světlo rozhovorem a sdílením s další lidskou bytostí. Tam někde uvnitř klíčí skutečné spojení s Kristem a přáteli.

Ne blízkost se neztratila. Právě jsme na cestě k ní...