Zcela nedávno jsem pro jeden časopis psal článek o duševním trápení a duchovním doprovázení. Nebudu z něj citovat, ale jen připomenu to, co jsem si při psaní tohoto textu uvědomil. A tím je celosvětová pandemie traumatizovaných jedinců a tím pádem také traumatizovaného světa, který by rád pomocí techniky a vědy vyřešil, co zatím nedokáže....
"Pokud miluješ pravdu, buď přítelem ticha. Slova Syrského mystika Izázka Ninivského, zvou k tichu. Jen z laskavého základu všeho, nočního ticha celého vesmíru, může povstat zvuk, který oživuje. Je stejně krásný jako tep vašeho srdce, jako paprsky slunce tohoto rána.
Osobně jsem vždy považoval církev za společenství, které vede skrze Ježíše k soucitu a milující laskavosti. Jenže je církev a církev, lhostejno jaká. Za sebe říkám jednoznačně, že věřím v Církev Kristovu a jednotlivé denominace jsou jen kapkou v oceánu tajemství.
Křesťanství je ve skutečnosti náboženstvím těla. Nejen, že Ježíš přirovnává chléb a víno k tělu a krvi, ale neustále se druhých dotýká, dotykem uzdravuje, jeho tělo je vzkříšeno, je vzat do nebe v těle.
Ježíši, nalož s mou bolestí jak chceš, protože mé srdce ti důvěřuje. Nechci se jí zbavit jen proto, abych zapomněl a měl šťastný život, toužím po životě celém. Chci pochopit to, co mne mají mé rány naučit.
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. . . .
Jistě existují básně, které nikdo nenapsal, i když mohl, neexponované fotografie i horce zadýchaná místa v denících, o nichž nasvědčují jen tři tečky.