MALÁ CESTA DŮVĚRY

Nespoléhám se na své vlastní zásluhy, protože žádné nemám, ale vkládám svou naději v Toho, který je sám dobrotou a svatostí.

V tichu svého srdce se Terezie zcela odevzdává Boží dobrotě. Neopírá se o své skutky, ale o milosrdenství, které přesahuje lidské chápání. Její důvěra není slabostí, ale hlubokým vhledem – podobně jako v buddhismu, kde se moudrost rodí z přijetí pomíjivosti a soucitu.

Omezovat své touhy a naděje znamená nepochopit Boží nekonečnou dobrotu!

Terezie nás učí, že Bůh není účetní, který počítá naše chyby, ale oceán, do kterého můžeme spadnout i s celou svou vinou – a být přesto přijati. V buddhistickém duchu bychom mohli říci: není třeba lpět na představě o sobě jako o "dobrém" nebo "špatném" člověku. Stačí být – a otevřít se přítomnému okamžiku, kde Bůh už je.

Jsem si jista, že i kdybych měla na svědomí všechny myslitelné zločiny, neztratila bych nic ze své sebedůvěry; spíše bych se se srdcem zlomeným zármutkem spěchala vrhnout do náruče svého Ježíše.

Tato slova jsou jako zenová rána do srdce. Neexistuje nic, co by nás mohlo oddělit od Boží náruče – kromě našeho vlastního strachu. Terezie nás zve, abychom se nebáli. Abychom se vrátili. Abychom důvěřovali.

Čas je jen stín, sen; Bůh nás již vidí ve slávě a raduje se z naší věčné blaženosti.

Tady se setkává křesťanská mystika s buddhistickým vhledem: čas je iluze. Věčnost je teď. A v tomto teď jsme již milováni, přijati, oslaveni.