MALÁ CESTA LÁSKY, KTERÁ ZAPOMÍNÁ...

V den mého obrácení vstoupila do mého srdce láska a s ní touha navždy zapomenout na sebe; od té doby jsem byl šťastný.

Terezie objevila tajemství radosti: zapomenout na sebe. Ne ve smyslu popření, ale ve smyslu otevření – jako když kapka vody splyne s oceánem. V buddhismu se tomu říká "ne-já" – stav, kdy přestáváme lpět na svém egu a začínáme žít pro druhé. A právě tehdy prochází řeka pokoje. 

Pravá láska spočívá v tom, že snášíme všechny nedostatky bližního, nenecháme se překvapit jeho selháním a necháme se poučit jeho nejmenšími ctnostmi.

Terezie nás učí, že láska není slepá – ale vidí hlouběji. Vidí slabosti, ale nezastaví se u nich. Vidí ctnosti, i když jsou malé jako semínko – a raduje se z nich. To je soucit v akci. To je bdělá láska.

Slovo, laskavý úsměv, často postačí k potěšení zraněného a zarmouceného srdce.

Láska nemusí být velká. Stačí být skutečná. Jako v buddhistickém učení o "malých činech velkého soucitu" – úsměv, ticho, přítomnost. To jsou světla, která rozptylují temnotu. Světlo je určeno k tomu, aby svítilo. Nikoliv k tomu, aby se zavíralo na sedm západů před světem někde v kostele nebo na faře. Svítí všem kdo jsou "v domě" - tedy s Ježíšem. Terezie nás zve k univerzální lásce – k lásce, která nevybírá, ale objímá.