MALÁ CESTA NEBE VYRŮSTAJÍCÍHO ZE ZEMĚ

Chci své nebe strávit na zemi, až do konce světa. Ano, chci, aby mým nebem bylo konat dobro na zemi"

Terezie odmítá představu nebe jako odpočinku. Nebe je návrat k těm, kdo trpí. Návrat k těm, kdo hledají. Její nebe je služba. Její věčnost je láska v pohybu.

Vlastně nevím, co jiného lze mít po smrti, než to, co mám v tomto životě. Když mám být s Ním, pak tedy jsem na zemi celá Jeho.

Terezie objevuje věčnost v přítomnosti. Nečeká na nebe – žije ho teď. To je hluboce buddhistický postoj: bdělost k přítomnému okamžiku. Věčnost není někde jinde. Je tady. V každém úsměvu. V každém činu lásky. Tato dívka z kláštera nám ukazuje ještě jednu důležitou věc: že neexistují šedivé, všední věci. Každý okamžik je pro ni svatý. Každé gesto může být věčné. Terezie nás učí, že malé věci, dělány s láskou, mění svět. To je mystika každodennosti. To je duchovní revoluce.

Dám své malé kousky a dostanu plné koše.

To je zázrak sdílení. To je logika nebe: co rozdáš, to se rozmnoží. A právě v tom je Tereziina síla – nečeká, až bude mít dost, ale dává, co má. A nebe se otevírá.