MALÁ CESTA S HŘÍŠNÍKY

Na Zelený čtvrtek, něco přes rok před smrtí, byla připravena usednout ke stolu hříšníků… ponořila se do místa bez Boha… a s křikem prosí za odpuštění pro všechny své bratry.
– o sv. Terezii z Lisieux

Terezie, která celý život žila z víry, je na konci ponořena do ztráty víry. Nikoliv, nejde o selhání (jak říkají někteří pobožnůstkáři), ale jako dar – být tam, kde je Bůh zdánlivě nejvíc nepřítomen. Být tam, kde je člověk opuštěný, zoufalý, bez naděje. A právě tam volat o milost. To je mystika kříže. To je solidarita s hříšníky.

Z této propasti posměchu, rouhání, nenávisti k Bohu… jí Bůh dovoluje volat ve jménu všech, kteří nevěří.

V buddhismu se říká, že bódhisattva sestupuje do pekel, aby tam přinesl světlo. Terezie je křesťanský bódhisattva – sestupuje do temnoty, aby tam byla s těmi, kdo ztratili víru. Ne proto, že by sama zradila, ale protože miluje.

Udeřená peklem, utrpením nebytí a prohraného života… jediné, co vidí, je velká negace.

Terezie zakouší prázdnotu – ne jako nihilismus, ale jako prostor, kde už nezbývá nic než čistá víra. To je temná noc duše, o níž mluví Jan od Kříže. To je šúnjatá – prázdnota, která není nicotou, ale otevřeností pro Boha.

Do tohoto pekla nevěry Bůh uvádí své lidi, aby tuto situaci vykupovali.

Víra sv. Terezie je čistá, protože nic necítí, nic nevidí – a přesto věří. To je víra, která zachraňuje. To je láska, která sestupuje až na dno.