Nenásilí v agresivní době

Ve chvíli, kdy stát a církev uzavírají spojenectví, nastává pro křesťanství pokaždé nebezpečný zlom. V objetí moci církev opouští samotné jádro evangelia – Ježíše a jeho radikální slova o lásce, a to i lásce k nepřátelům. Zatímco pro politika je "nepřítel" nezbytnou drogou, bez níž by nedokázal definovat sebe sama ani upevnit svou moc, pro věřícího člověka by měl být nepřítel místem, kde se láme jeho vlastní ego a kde se učí následování Krista.

Droga nepřátelství: jak tedy milovat své nepřátele

Pokaždé když pozorněji vnímám agresi ve světě – ať už jde o útoky velmocí na suverénní státy, nebo o útoky "politických trpaslíků" u nás doma na ty, kteří si ještě uchovali vnitřní hodnoty – cítím hněv a vztek. Je to jistě přirozená lidská reakce na nespravedlnost. Ale právě tady mi něco říká, že se musím vrátit ke zdroji a svému učiteli. Evangelium nás volá k něčemu, co radikálně přesahuje instinktivní potřebu odvety. Ježíš nám v kázání na hoře klade před srdce výzvu, která otřásá základy našeho uvažování:

"Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují" (Mt 5,44).

Tenhle je podle mých zkušeností nejvyšší formou duchovní odvahy, kterou v dějinách ztělesňovali lidé jako Dr. Martin Luther King Jr., Gándhí nebo Thich Nhat Hanh. King nám ukázal, že násilí je nejen nemorální, ale z dlouhodobého hlediska neúčinné (krátkodobý efekt, ale čtyřletým politikům stačí). Násilí nikdy nesjednocuje; pouze hloubí nové zákopy a zanechává za sebou pustou krvavou skvrnu v srdcích vítězů i poražených.

Agapé: Láska, která nic nežádá

Americký františkán Richard Rohr říká, že postoj nenásilí je nemožný bez přílivu Boží agapé – lásky, která je ochotna sloužit bez touhy po reciprocitě, trpět bez touhy po odvetě a smiřovat se bez touhy po nadvládě. To je ona Ježíšova radikalita. Naše malé "já", uvězněné v dualitě "my a oni", této lásky nikdy nemůže dosáhnout samo o sobě. Je to cesta, která vede skrze Ježíše a jeho učení.

Papež František v encyklice Fratelli tutti připomíná věřícím křesťanům: "Každý akt násilí spáchaný na lidské bytosti je ranou do těla lidstva; každé násilné úmrtí nás jako lidi oslabuje."

Institucionální náboženství, které se ohání tradicí, ale přehlíží utrpení konkrétního člověka, se míjí s cílem. Naslouchat Ježíšovi znamená pochopit, že pro toho, kdo se rozhodne jít jeho cestou, už cesta násilí není možná.

Stíny křížů a kamenů: zřetelně pojmenovat zlo

Historie je naneštěstí plná křesťanů, kteří ve jménu Bible páchali ta nejhorší zvěrstva. Od Konga přes Alžírsko až po dnešní bojiště na Ukrajině vidíme lidi, kteří klidně odloží evangelium a vezmou do rukou "kameny a kříže", aby zabíjeli nebo násilí tiše schvalovali, a to vše v nám dobře známém duchu "děláme to pro mír a budoucnost". Jsme opravdovými mistry v ospravedlňování svého hněvu posvátnými texty.

Nenásilí není pasivitou nebo kapitulací před zlem. Naopak – nenásilí zlo zřetelně pojmenovává a staví se mu do cesty, ale činí tak jinými zbraněmi: odpuštěním, soucitem a lidskostí, modlitbou a odpouštěním. Je tragické, že se ani dnes mnozí nepoučili a dál nasedají na vlnu násilného nacionalismu a umlčování odlišných. Naší povinností je tento mechanismus zkoumat, modlit se a v krajním případě se postavit zlu vlastním tělem.

Hanh: Stát se lékařem vlastního hněvu

Vítězství ducha nastává v momentě, kdy se cítíme zraněni, ale odmítneme toto zranění předat dál. Jak učil Thich Nhat Hanh, ve chvíli, kdy pochopíme kořeny hněvu v sobě i v druhém, naše mysl nalezne skutečný klid a lehkost. Staneme se lékaři, kteří léčí sebe i svět kolem.

Věřím, že mír a svoboda nejsou výsledkem politických dohod, ale vnitřní transformace a zdravé nedogmatické spirituality. Je to každodenní práce na tom, aby v mém srdci nezbylo místo pro nenávist, ale jen pro nekonečný prostor Boží přítomnosti, která objímá všechny bez rozdílu.