doprovázení

 zraněný léčitel

není rozdíl mezi tím, kdo doprovází a tím, kdo je doprovázený, oba jdou po stejné cestě a oba se mají něco důležitého naučit


Věřím, že spirituální krize je ten nejlepší čas našeho života. Je to dar, který nemá být trestem, ale cestou k sobě samému. To, že nerozumíme, nevíme, tápeme, je proces, kterým procházíme všichni.

Potřebujete-li se zorientovat, hledáte odpovědi na spirituální otázky, či jen nevíte jak dál, je dobré se zastavit a rozhlédnout se. Existuje celá škála terapií a každý si může vybrat. Není nic špatného na tom, vyhledáme-li psychiatrickou, psychologickou či psychoterapeutickou pomoc. Je to dokonce předpoklad k tomu, aby vedle toho mohlo probíhat duchovní doprovázení. Domnívám se, že vedle užívání léků a klinické profesionální psychoterapie, je duchovní doprovázení předpokladem k přijetí sebe sama.

Prožíváme svůj život na všech jeho hloubkách. Procházíme partnerskými problémy, odcizením, sklíčeností, smutkem, schází nám pocit hodnoty sebe sama, vyrovnáváme se s nemocí, či smrtí blízkého člověka. Věřím, že právě v těchto chvílích jsme nejen zranění, ale zároveň otevření k tomu, aby se našich ran dotkl Bůh. Věřím, že Ježíš uzdravoval a uzdravuje na mnohem hlubší úrovni našeho vnímání a používá k tomu i naše sny, nevědomí, tělo a dokonce i naše hříchy.

Nemohu udělat nic víc, než vám naslouchat, a pomalu s vámi ujít kousek cesty, a celou dobu ukazovat k tomu, který jediný uzdravuje. K tomuto procesu duchovní cesty používám biblické příběhy, společnou modlitbu, požehnání, svátosti (smíření, eucharistie, pomazání nemocných) a sdílení v otevřeném srdci. V praktické rovině to znamená rozhovor, nejraději delší procházku v přírodě.

Základem každé pomoci je ochota k uzdravení a tím pádem k celistvosti. Většina z nás se uzdravit bohužel nechce, někdy se dokonce naše bolest stává součástí vlastního prožívání identity.

Neposkytuji duchovní doprovázení neplnoletým, lidem závislým na alkoholu a jiných drogách, a lidem, kteří procházejí vážným psychotickým stavem. Základním bodem bude naše první setkání, na kterém se zorientujeme a budeme společně hledat to, co mohu poskytnout, a kde už mé kompetence nejsou (psychoterapie, psychologie, psychiatrie, atp.). Dovedu vám, ale pomoci najít podporu u profesionálů svého oboru v oblasti těla a duše (fyzioterapie, masáže, psychiatrická i psychologická pomoc nebo pomoc jiných doprovázejících v oblasti pastorační péče).

Ideální interval setkávání je 1x za 14 dní na dvě hodiny. Je možné kombinovat se Skypem či telefonem.

Několik míst, kde ohledat odbornou psychologickou, psychiatrickou či terapeutickou pomoc?

lékárnička hned teď

sami nezvládneme nic - je to jen na nás

Spirituální krize

Spirituální krize člověka je vždy příležitostí. Je však také tím nejnebezpečnějším obdobím, pokud zůstaneme sami a nepožádáme o pomoc. Krize se totiž dotýká všech našich částí. Týká se stejně naší duše jako fyzického těla, dotýká se vztahů. Každé zdravé náboženství nás vede k otázce, kým doopravdy jsme. Dnes žijeme příliš odtrženě od něčeho takového, od místa, kde je normální si takové otázky pokládat. Kristus na tuto otázku odpovídá: jsi milovaný - jsi milovaná. Odpovídá nejenom slovy, ale i svým tělem. Věřím, že spirituální krize je šancí jak najít své pravé Já. Je však třeba počítat s tím, že na této cestě se musíme vzdát mnohých věcí, na kterých lpíme, abychom je mohli milovat, abychom je nechali jít. Nevěřím ve snadná řešení. Nicméně bych rád varoval před lacinými řešeními, která obcházejí rozhovor s psychologem či psychiatrem, nebo alespoň praktickým lékařem. Užívat antidepresiva, navštěvovat psychoterapii a využívat další možnosti moderní medicíny není v rozporu s duchovní cestou, většinou je to přímá součást. Možná bude stát za úvahu například využití hlubinné psychologie. Velmi také doporučuji seznámit se blíž s možnostmi tzv. hagioterapie, kterou u nás v ČR vede MUDr. Prokop Remeš.

Modlitba

Modlitba je jednou z velmi prostých způsobů uzdravení. Nemá vůbec nic společného s přeříkáváním nějakých "zaklínadel" či opakováním předepsaných básniček. Navíc modlitba je dostupná okamžitě. Z těch nejdostupnějších je tu např. tzv. Ježíšova modlitba: "Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Její neustálé opakování vede k tomu, že se modlitba rozezní uvnitř nás samotných. Můžete jí opakovat třeba i celý den. Velmi brzy vám také přijde odpověď. Další modlitbou, kterou mám ve velké úctě, je modlitba Andělského pozdravení: "Zdráva's Maria, Milosti plná, Pán s Tebou. Požehnaná jsi mezi ženami, a požehnaný je plod života tvého Ježíš." Tato modlitba nás vede k naší podstatě: jsme požehnaní a můžeme dát tomuto světu i sobě samotným Ježíše. Maria je Matkou Ježíšovou, Maria je také plně člověkem, ženou, přijímající a tak i požehnanou. Ona nás mnohému může naučit.

Časem zjistíte, že modlitbou může být vše co děláte. Upéct koláč je modlitbou poděkování a radosti, je to modlitba chuti a sdílení. Stejně tak může být modlitbou sprchování se, procházka, jakákoliv tvůrčí činnost a jistě i naše sexualita. To vše je totiž vyjádřením spojení.

Odpuštění jako lék

Učíme se celý život umění odpouštět. Podle Ježíše je to jediný lék. Jenomže nelze odpustit jiným a neodpustit sobě, odpustit sobě a neodpustit druhému. Odpuštění je snadné, ale dojít k jeho celosti tak úplně snadné není. Velmi krásně to v knize Spojení s Bohem popisuje Anthony Mello:

"Všimli jste si, že nám nikde v Novém zákoně Ježíš neříká, že musíme projevit lítost, abychom dostali odpuštění za hříchy? Ne, neříká to nikde, a to se samozřejmě týká i lítosti nad hříchem. Zkrátka ji přímo nevyžaduje. A zatímco se ztrácíme v něčem, co po nás Ježíš vlastně přímo nevyžadoval, šikovně přehlížíme to, co přímo a neústupně vyžadoval. Říkal: "Chceš-li od mého nebeského Otce odpuštění, musíš odpustit svému bratrovi."

Každý odpuštěný hřích se stává šťastnou vinou - způsobem uzdravení duše. Proto se domnívám, že je velmi podstatné přiznat si naší vinu. Anonymní alkoholici to vyjadřují pátým krokem z dvanácti: "Přiznali jsme Bohu, sami sobě a jiné lidské bytosti přesnou povahu svých chyb." 

Vědomí, přijetí, přiznání si reality, to je 60% úspěchu. Tím, že obviním druhého se nevyléčím. Pak by platilo to, co říkal Gándhí: "Oko za oko a svět bude slepý."

online rezervace setkání

Zarezervujte si místo včas. Rezervaci vám potvrdím e-mailem.

Tři krátké úvahy se svatým Františkem

To tvoje tvář je tváří Krista

O Františkovi říkali, že je druhým Kristem. I ty jím máš být. Nenapodobuj Františka, ale podívej se, koho napodoboval on. Kým se nakonec také stal. 

Každý tvor na této zemi má v sobě Kristovu tvář. Je to tvář zraněná, ale také vzkříšená. My všichni jsme ve své nejvnitřnější podstatě spojeni s Kristem. A tak ona formulace - alter Christus (druhý Kristus) není ani trochu rouhačstvím, jak by se mohlo nějaké zbožné duši zdát. Je to celá pravda o Františkovi, jeho bratrech, o tobě, vašich nejbližších, pravda o mně. 

Tak prosté to je, a tak těžké je tuto nejsvětější pravdu přijmout.

Pokoj Kristův

Ve Františkově nekanonickém životopise je zapsán třeba tento příběh: "Pán mi zjevil, že máme zdravit takto: Ať ti dá Pán svůj pokoj! Jednou šel s jedním bratrem, který patřil k prvním dvanácti. Ten pozdravoval muže i ženy na cestě i na poli: "Ať ti dá Pán svůj pokoj!" A protože lidé dosud neslyšeli od řeholníků podobný pozdrav, velmi se divili. Ba mnozí jim rozhorleně pravili: "To je divný pozdrav!" Proto se ten bratr styděl a řekl blaženému Františkovi: "Dovol, abych směl zdravit jinak." Světec mu odvětil: "Ať ti říkají, co chtějí, nechápou věcí Božích! Ty se však nehanbi. Lidé vznešení a knížata tohoto světa budou jednou za tento pozdrav ctít tebe i tvé bratry. V tom by nebylo nic velikého, kdyby tento lid toužil po tom, co je snadné a pohodlné."

Kristova chudoba

Má bída, pokud se na to můžu takto s odstupem podívat, je v nadbytku a odmítání oné své části, která mě děsí. Toho vzteklouna a člověka, který chce prosadit svou, který občas vůbec neslyší a nevidí a neustále se hlídá, aby všechno dotáhl do konce, stále něco zapomíná, kazí a neví. 

V mém životě František říká "nech to tady, a pojď s Kristem." Chudý může každý den za něco poděkovat. Jeho mysl je myslí začátečníka, mysl dětská a otevřená, taková která dovede růst i menšit se. 

Alespoň tak jsem to před lety přijal právě u hrobu v Assisi.

 

Zní to zvláštně, ale uzdravení nám nakonec dává do rukou nový život, který ještě neznáme, a ne všichni chceme právě to. Mnoho z nás má raději jistou identitu pacienta či oběti, než neznámou cestu k životu a svobodě.