Léto budiž pochváleno za dar světla a tepla. Za pozvání ze sebe k řekám a cestám kolem pastvin, lesů, hor a pobřeží. Zdá se, že jsme ve skutečnosti jemně lákáni do nádherné pasti. Vycházíme totiž k sobě samým, aniž bychom měli "tušení".
Přál bych si církev evangelia, tedy radosti a dobré zprávy pro všechny, bez mstivých dědků a jedových bab s protáhlým obličejem a stažeností do sebe v křeči. Drzou tak, že nebude s očima v solný sloup přehlížet tělo a krev, jež nebudou věřící umrtvovat hned po prvním svatém přijímání, stejně jako další části své bytosti, ale uvědomí si, že se...
V tomto se křesťanství a buddhismus shodují.
Je v nás tolik nedůvěry k sobě samým, tolik zranění, pro něž nevěříme a ocitáme se v chaotickém labyrintu. Nejsou to slova, ale naše těla, v nich hoří plamen po přijetí, kde ztěžka lapeme dech o příslib docela obyčejné lásky.
Spatřuji naději tam, kde zůstává Ježíšova praxe chůze, společného jídla, mazání olejem, umývání nohou, pláče s plačícími, praxi soucitu, a denní modlitby.
Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Teologie po mnoho staletí prohlašovala Boha za nezvěstného, když vložila jeho příchod do budoucnosti v podmiňovacím způsobu. Popravdě vzkříšení považujeme za součet dobrých a zlých skutků, za výslednici lékařských šetření, za rozsudek poroty našich přátel a nepřátel. Také my se zdráháme uvěřit dnešnímu evangeliu, kde probíhá tento zvláštní rozhovor...
To, co se dělo s Ježíšovým tělem, dělá lidstvo věčně: nenávidíme to, co bychom měli milovat.(R. Rohr)
