texty

Spatřuji naději tam, kde zůstává Ježíšova praxe chůze, společného jídla, mazání olejem, umývání nohou, pláče s plačícími, praxi soucitu, a denní modlitby.

Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.

Teologie po mnoho staletí prohlašovala Boha za nezvěstného, když vložila jeho příchod do budoucnosti v podmiňovacím způsobu. Popravdě vzkříšení považujeme za součet dobrých a zlých skutků, za výslednici lékařských šetření, za rozsudek poroty našich přátel a nepřátel. Také my se zdráháme uvěřit dnešnímu evangeliu, kde probíhá tento zvláštní rozhovor...

To, co se dělo s Ježíšovým tělem, dělá lidstvo věčně: nenávidíme to, co bychom měli milovat.(R. Rohr)

Především nevzdat to se sebou. Nezatracovat, ale žehnat dlaní Ježíšovou, jeho úsměvem. Nad ránem, dnem i za setmění...nevzdávat se, protože naděje se obnovuje někdy rychle a nečekaně. To je ostatně smysl vztahu a tedy společenství (včetně církve)- přijímat modlitby a pozvedat tak vše tíhou zchromené. Co bych byl, a zda vůbec, kdyby nebylo lásky...

Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" (Jan 2, 15-16)

My sami jsme odpovědí na otázky mrtvých. Souzním s Jamesem Hillmanem, jehož knížku právě čtu. Toto tělo, tato duše, tato přítomnost... To vše pochází nejen ze setkání dvou lidských těl, mužského a ženského, ale je to mnohem víc skutečné Tajemství, před kterým rozsvěcíme svíčky na hrobech, pokládáme květiny, modlíme se a naše srdce zaplavují...

Až to odezní, až bude zase všechno jako dřív, až bude jaro, až po Vánocích, až se mi omluví, až bude to a to...
Pořád na něco čekáme. Někteří křesťané říkají, že jejich židovští bratři čekají na Mesiáše, zatímco přece přišel. Ale on vlastně přišel a zase odešel, a teď na něj také čekají ;).
Zatímco Ježíš...