Zpátky k zemi

Stále uvažuji o jeho lásce jako o podmíněné a o domovu jako o místě, kterým si nejsem tak docela jist. Cestou k domovu se neustále zaobírám pochybami, zda budu opravdu přivítán, až přijdu.

Henri Nouwen

Tam uvnitř se stále ptám stejně jako Nouwen, jestli jsem vlastně vítán. Odpustit znamená přiznat si, že všechno má své místo a je darem, včetně mne a všech zranění, která mi dávají tvar. Bůh zřejmě nedělá, že nevidí, nic neškrtá. On říká, takhle to může být. V přírodě vše potřebuje svůj čas, a všechno má svůj posvátný smysl. My žijeme až příliš odděleni od zvířat a lesa. Vše je až příliš ochočené, a takového chceme též Boha. Stavitelé katedrál věděli, že ke kostelu patří vlci, démoni, stejně jako andělé a Kristus, který všemu vládne. Věděli, že proměna člověka je možná skrze tanec v labyrintu, který stával nad hlubokou jeskyní (např. Chartres), nebo v blízkosti staré studny. Nejsou to zdaleka jen slova, která nás obrací k Bohu. Je to i divokost a síla přírody, setkání s ní, bosé stání u řeky, cesta lesem…

Ambrož Milánský (+397) píše:

Všechno, co ze země vzchází,

má svoje zvláštní poslání

a podle sil přispívá k uskutečnění celého stvoření.

Nic, co ze země vzchází, není zbytečné a neužitečné,

často to samé, co není k užitku tobě,

je pro ptáky a divoká zvířata užitečnou potravou.

Nejen teplo a světlo, voda, dobrá půda a hloubka. Všechno roste pomalu a tiše, neuvidíme to hned, ale třeba až po měsíci nebo dokonce další rok. A ani tehdy to nemusí být nic velkého. Všechno roste a vydává plody  v křehkosti a nejistotě. Věřím, že všichni se podobáme stromům. Ještě nejsme dost vysoko, abychom viděli za kopec, a ani dost hluboko, abychom takový pohled ustáli. A bude to tak dlouhou trvat, jak dlouho nám bude trvat než dovolíme jinakost druhých (opustíme závist a srovnávání se), než je i sebe přestaneme předělávat k falešnému obrazu, a skoncujeme s lichvářským vnucováním laciné víry, která nic nestojí a za nic nestojí. Mnohem víc všichni potřebujeme velmi malá a něžná gesta smíření, náznaky pochopení, naslouchání hlasu druhého a ještě lépe jeho dechu, objímání, a svaté přijímání vlastní existence, aniž bychom si to chtěli koupit, vynutit nebo zasloužit. To je kontemplace mladého buku, který míjím kousek u Káčátka v Horosedlech. A to je touha, po níž toužím…

Jsem přesvědčený o tom, že tenhle prapodivný čas je pozváním k neskonalému tajemství odpuštění a spojení dávno rozděleného. Je to hlas volající na poušti, hlas všech proroků a svatých, který k nám z posledních sil volá: odpusť! nesuď! miluj! Bez odpuštění jsme vedeni na porážku sebezničení, k věčnému zatracování a věčné oddělenosti od života.

Jediné, co nás zachrání je návrat k přírodě. Byznyscentra to rozhodně nebudou. Paradoxně jejich tvůrci kupují venkovské statky, aby měli kde "pěkně" žít.