inspirace

Odstup ode mne

Odstup ode mne, duchu temný.
Neříkej, že jsi pravdou mé bytosti
a že celé mé žití nebylo než skrýváním zlého.
Zaklínám tě tím, co jsem udělal pro jiné,
třebaže ne vždy z nejlepší vůle.
V hodině zkoušky netrýzni mě.
Svatí jinoši, kteří jste v bitvě složili oběť života,
buďte pomocí mně, chromému.
Neznámé sestry mocného milosrdenství,
zachránkyně vězňů za ostnatým drátem,
stůjte při mně ve vichrech této noci.
Dělníci mužného srdce, po léta čelící železnému dni v mlčení,
taste jas zapomenutých jmen vašich.
Hymnicky volám vás všechny a vás připomínám.
Může-li člověk být jako vy,
na pravé přirozenosti lidské i já mám podíl.
Proti mé vůli dotýkal ses mne.
Proti mé vůli promlouváš, duchu temný.

Czeslaw Milosz

Stačí jen slovo

Pojmenuj, můžeš-li, svůj stín, svůj strach
a změř mu obvod hlavy,
obvod svého světa, a můžeš-li
vyslov je, to slovo katastrof,
máš-li odvahu rozbít to ticho
utkané z němého smíchu - máš-li odvahu
bez napomahačů rozbít tu kouli,
přetrhnout tu nit,
zcela sám, zcela sám, a zasaď tam své oči
a slepý pojď vstříc noci,
pojď vstříc své smrti, která tě nevidí,
sám, máš-li odvahu rozbít tu noc
dlážděnou mrtvými zřítelnicemi,
máš-li odvahu bez napomahačů
sám nahý vyjít vstříc matce mrtvých
uprostřed jejího srdce spočívá tvá zřítelnice
poslouchej, volá tě: mé dítě
poslouchej, volá tě tvým jménem.


René Daumal

Jaký má smysl utrpení, pokud nějaký smysl má?

"Poslouchej. Kdyby utrpení nemělo smysl, jedna jediná slza by zalila největší pyramidy, nejvyšší panteony, nejvyšší astronomické observatoře v nejvyšších horách. A říká se ti po pravdě: to všechno by zalila jediná lidská slza. Ale ne proto, že nemá smysl, nýbrž proto, že smysl má, kdežto to všechno opravdový smysl nemá. Smysl zalévá nesmysl. Ne obráceně. Podívej, tisíce let civilizace, největší kulturní, vědecké, technické a jiné výdobytky nevymazaly lidskou slzu. Proč? Proč? Potřetí proč? Kdyby ji mohly vymazat, už by to dávno udělaly. Dávno. Ale nevymazaly. A říká se ti po pravdě, že ji nikdy nevymažou. Ta slza je jediným základním kamenem, na němž stojí celé království štěstí člověka, jenž tu slzu roní. Ten člověk se může poznat, může pochopit, proč pláče, a jedině tehdy přestane plakat. Zapláče naposledy, jenže z nevýslovné a nekonečné radosti.
Utrpení má hluboký smysl. Má smysl jako řeka, která ti znenadání proťala cestu. Nikde žádný most, žádný brod, žádný prám, materiál ani nástroje na stavbu voru. Ty se musíš dostat na druhý břeh, abys mohl jít dál. Musíš to dokázat, ale řeka ti přeťala cestu, tvoje cesta nekončí na tomto břehu, tedy není tvůj cíl. Tvoje cesta vede přes řeku. Nemůžeš udělat nic jiného než řeku překonat. Je to součást tvé cesty. Jestliže odbočíš napravo nebo nalevo, znamená to, že odbočuješ ze své cesty. Jestliže se otočíš, znamená to, že se vracíš. Jestliže si sedneš na břeh, znamená to, že tvoje cesta k životu skončila. Buď tedy jdeš k životu, nebo nejdeš. Pokud ano, musíš utrpení přetrpět. Jedině tak ho překročíš a zanecháš navždy za sebou. "
"Mám tedy skočit do vody, i když třeba neumím plavat? Vždyť se můžu utopit!"
"Utopit se můžeš právě, když stojíš na břehu a do vody neskočíš. Ale když skočíš do vody, nebudeš už na břehu. Nebude už 'já a voda'. Ty už nebudeš. Bude jen voda. Kdo by se tedy měl utopit? Ve vodě je všechno voda. V ohni je všechno ohněm. V utrpení je všechno utrpením. Když doopravdy vstoupíš do utrpení, přestaneš být sebou, přestaneš být nějakým 'já', staneš se utrpením, stavem utrpení. Pak už není na jedné straně utrpení a na druhé 'já, který trpím'. Je jen utrpení. Ale existuje utrpení nezávisle na trpící osobě, odděleně? Neexistuje. Jestliže tedy neexistuje trpící osoba, neexistuje ani utrpení. "

Edward Jerzy Stachura


Stav poetický

Jako by člověku místo očí vsadili obrácený dalekohled, svět se
vzdaluje a všecko, lidé, stromy, ulice, se zmenšuje, ale pranic neztrácí
ze své výraznosti, zhušťuje se.
Kdysi jsem míval takové chvíle při psaní básní, a tak znám distanci,
bezzájmovou kontemplaci, anektování "já", které je "ne-já", ale
nyní je to pořád, a ptám se sám sebe, co to znamená, vstoupil-li
jsem snad v trvalý stav poetický.
Věci kdysi obtížné jsou nyní snadné, necítím však silné nutkání
sdělovat je písmem.
Teprve nyní jsem zdráv, byl jsem nemocný, protože můj čas pádil
a trýznil mě strach z toho, co bude. V každé minutě jeviště světa je
pro mne nově udivující a tak komické, že nejsem s to pochopit, jak
si mohla literatura dát za úkol, že to všechno zvládne.
Cítím tělesně, hmatatelně, každou minutu, přivykám neštěstí a neprosím
Boha, aby je ráčil odvrátit, neboť proč by měl odvracet ode
mne, když od jiných neodvrací?
Zdálo se mi, že stojím na úzkém prahu nad hlubinou, kde se viditelně
hýbají veliké mořské ryby. Bál jsem se, že budu-li se na to dívat,
spadnu. A tak jsem se odvrátil, chytal se prsty nerovností skalní
stěny a pomalu se suna zády k moři dostal se na bezpečné místo.
Byl jsem netrpělivý a popuzovalo mě mrhání časem na hlouposti,
mezi něž jsem zahrnoval i úklid a vaření. Nyní pozorně krájím cibuli,
vymačkávám citróny, hotovím omáčky rozmanitých druhů.

Czeslaw Milosz

Vzpomínky

Vzpomeň si na otce, na matku, na první lež, jejíž vtíravý pach se plazí tvou pamětí.
Vzpomeň si na první urážku vmetenou do tváře těch, kteří tě zplodili - sémě pýchy bylo zaseto, trhlina zářila a dělila neoddělitenou noc.
Vzpomeň si na večery hrůzy, kdy ti vědomí nicoty zatínalo spáry do břicha a stále se vracelo, aby je jako sup mohlo rvát na kusy, a vzpomeň si na rána plná slunce ve svém pokoji.
Vzpomeň si na noc vysvobození, kdy tvé rozevláté tělo padlo jako plachta a tys vdechl trochu toho nezkaženého vzduchu, a vzpomeň si na slizká zvířata, která tě přivedla k sobě.
Vzpomeň si na kouzla, jedovaté lektvary a nedobytné sny - chtěl jsi vidět a abys viděl, ucpal sis obě oči, aniž jsi uměl jiné otevřít.
Vzpomeň si na své spoluviníky, na vaše podvody a na mocnou touhu dostat se z té klece.
Vzpomeň si na den, kdy jsi protrhl plátno a byl chycen ještě živý, na místě spoután v rámusu z rámusů kol z kole bez pohybu se točících, byl jsi uvnitř, lapen stále stejným nehybným okamžikem, znova a znovu se opakujícím, a čas se vlnil pozpátku - masité oči však spatřily jen se, bylo slyšet jen hltavé ticho, slova byla jen vysušenými kůžemi a ten hluk, to ano, ten hluk, to ne, ten viditelný černý řev stroje tě zničil - mlčenlivý výkřik "jsem", který kost slyší, na nějž kámen umírá, v nemž vidí svou smrti I to, co nikdy nebylo - a tys v každém okamžiku ožíval jen proto, abys byl zničen obřím kruhem bez hranic, tak čistým, dokonalým středem, čistým až na tebe.
A vzpomeň si na a dny, jež následovaly, když jsi bloumal jako uhranutá mrtvola s jistotou, že budeš pozřen nekonečnem, vymazán jediným jsoucím Absurdnem.
A zvlášť si vzpomeň na den, kdy jsi chtěl se vším praštit, není tak důležité jak, ale v tvé noci bděl strážce, hlídal, zatímco jsi snil, a pak tě přinutil dotknout se vlastního těla a vzpomenout své blízké, přinutil tě posbírat tvé cáry - vzpomeň sin a svého strážce.
Vzpomeň si na a překrásnou fatu morganu představ a dojemných slov, na zrcadlový palác postavený ve sklepě a vzpomeň si na muže, který vešel, všechno rozbil, uchopil tě svýma drsnýma rukama, vytrhl tě z tvých snů a posadil do trní bílého dne, a vzpomeň si, že nedovedeš vzpomínat.
Vzpomeň si, že za všechno se platí, vzpomeň si na své štěstí - když jsi už však měl srdce zlomené, bylo příliš pozdě na placení předem.
Vzpomeň si na přítele, který si namáhal mozek, aby pochytal tvé slzy, vytrysklé ze zamrzlého pramene znásilněného jarním sluncem.
Vzpomeň si na ten triumf lásky, když jste se, ty i ona, dokázali podřídit jejímu žárlivému ohni a prosily o smrt ve stejném plameni.
Ale vzpomeň si, že láska nikomu nepatří, že v tvém masitém srdci nikdo nepřebývá a ani slunce není nikoho, styď se při pohledu na špínu svého srdce. Vzpomeň si na rána, kdy milost byla zdvižená hůl, jež tě podrobeného vedla tvými dny - šťastný to dobytek pod jařmem.
A vzpomeň si, že tvá ubohá paměť nechala mezi svými zkřehlými prsty proklouznout zlatou rybku.
Vzpomeň si na ty, kteří ti říkají: vzpomeň si, vzpomeň sin a hlas, který ti říkal neupadni - a vzpomeň sin a pochybnou rozkoš z toho pádu. Vzpomeň si, ubohá moje paměti, na obě strany té mince - a na její převzácný kov. 

René Daumal

kupte si prosím knihy mých blízkých, přátel a známých


Posvátný dotyk

Sbírka úvah, kázání a zmyšlení Lukáše Bujny

Husitský farář Lukáš Bujna svými texty zve nejen na místa, kde se potkává s lidmi, ať už je to jeho farnost, domov pro seniory nebo kdekoli jinde, ale také do svého nitra, kde se ve stálém dialogu s Bohem, lidmi a přírodou jeho služba rodí. Zavede čtenáře do Svaté země i do jednotlivých období církevního roku, a my tak mlčky můžeme pozorovat jeho práci a mít účast na jeho životě, na pláči s plačícími i radosti s radujícími se, na tom, abychom se spolu s ním stali "Dobrou zprávou" a získali "Kristovské vědomí" Bohem milovaného člověka.