inspirativní texty 

UTRPENÍ NENÍ PŘEKÁŽKOU

Velkým duchovním povoláním milovaných dětí Božích je vytáhnout vlastní zlomení ze stínu kletby a postavit je do světla požehnání. To není tak snadné, jak to zní. Síly tmy kolem nás jsou silné a nás svět snadněji manipuluje s lidmi, kteří sami sebe odmítají, než s těmi, kdo sami sebe přijímají. Ale vydržíme-li pozorně naslouchat hlasu, který nás volá jako milované, vydržíme i žít s naším zlomením, jež pro nás nebude potvrzením našich obav, že jsme bezcenní, ale příležitostí očistit a prohloubit požehnání, jež na nás spočívá. Tělesná, mentální nebo emoční bolest žitá v požehnání se zakouší zcela jinak než tělesná, mentální nebo emoční bolest žitá pod kletbou. I malé břemeno, vnímané jako znamení naší bezcennosti, nás zavádí do hluboké deprese - až k sebevraždě. Ale i velká a těžká břemena se stanou lehkými a snadnými, žijeme-li je ve světle požehnání. To, co se zdálo nesnesitelným, stává se výzvou. To, co se zdálo důvodem k depresi, stává se zdrojem očistění. To, co se zdálo trestem, stává se jemným pročistěním. To, co se zdálo odmítáním, stává se cestou k hlubšímu společenství.
A tak stojíme před velkým úkolem - dovolit požehnání, aby se dotklo našeho zlomení. Pak se naše zlomení postupně začne jevit jako něco, co nás otevírá plnému přijetí sebe samých jako těch, kdo jsou milováni. To vysvětluje, proč lze uprostřed velkého utrpení zakoušet pravou radost, radost být ukázňován, pročišťován a prořezáván. Tak jako atleti, zakoušející velkou bolest při závodě, mohou současně prožívat radost, když se blíží k cíli, tak může ten, kdo je milován, zakoušet utrpení jako cestu k hlubšímu společenství, po němž touží. Tady už radost a lítost nejsou protiklady, ale dvě strany téže touhy po plnosti milovaného života.

Henri Nouwen

TEOLOGIE PARADOXU

Můj přítel před pár lety vyučoval na mezinárodní škole v Soulu v Jižní Koreji a během vánočních prázdnin se rozhodl navštívit kláštery v Tibetu. Po návratu mi tam odtud přivezl hromádku fotografií. Na mnohých fotografiích byl zachycen mladý mnich sedící na trávě a starší mnich, který kolem něho obcházel. Zdálo se, že se na sebe často usmívají. A někdy to vypadalo, že starší mnich tleská dlaněmi. Ptal jsem se, co se to tam dělo?

Můj přítel mi odpověděl, že se jedná o výcvik mladého mnicha. Po dobu třech měsíců starý mnich předává mladému jednotlivá učení buddhismu. A při každé poučce říká mladý mnich, že s tím má problém, že tomu nerozumí, že mu to nefunguje. Starý mnich ho podporuje v tom, aby vyslovil všechny své pochybnosti a konflikty. Pak ho vyzve, aby vyjmenoval všechny dobré důsledky toho, když se bude řídit podle této poučky. Pokaždé, když dá mladík odpověď, ať už dobrou, nebo zmatenou, starý mnich zatleská. Takže ten výcvik se nekoná za účelem hledání jediné správné odpovědi, ale proto, aby mladý mnich zápasil mezi světlem a tmou. A jediný způsob, jak ten mladý mnich může prohrát, je ten, že se přestane usmívat.

To je úplně jiná mysl, než jaké rozumíme na Západě. Když vidím, jak se západní náboženství stalo legalistickým a autoritářským, bez nutnosti vytvářet moudré nebo soucitné lidi, tak myslím, že se od buddhistů máme co učit.

Když se cítíte ohroženi, nebo když máte potřebu vyhrávat, pak se nemůžete usmívat. Oni se učí, jak chápat věci, aniž by potřebovali vítězit, nebo mít pravdu. Podle západního stylu diskuze je vždy jeden vítěz a jeden poražený. Přeložili bychom to asi jako: "důsledková debata" a jde prostě jen o to rozbalit důsledky tvrzení – dobré i špatné.

Richard Rohr

UMĚNÍ MALÝCH KROKŮ

Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život. Nauč mě umění malých kroků. Učiň mě vynalézavým a sebejistým v pravý čas. Obdař mě vnímavostí, abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.
Prosím o sílu kázně a míry, abych jen tak neproklouznul životem a své dny si rozumně rozdělil, abych neprospal záblesky světla a vrcholy a abych si našel alespoň tu a tam čas pro zážitek krásy a umění.
Utvrzuj mě v tom, že snít o minulosti nebo budoucnosti mi nepomůže. Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je mi nejblíže, pomoz mi brát právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.
Chraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít vše hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy i zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.
Připomínej mi, že city se často stavějí proti rozumu. Pošli mi v pravé chvíli někoho, kdo má odvahu říct mi pravdu s láskou. Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé lásky - přátelské echo, a alespoň tu a tam náznak, že jsem v něčem užitečný.
Vím, že hodně problémů se neřeší konáním; pomoz mi, abych dokázal čekat. Ať vždy nechám Tebe a ostatní domluvit. Vždyť to nejdůležitější si člověk neříká sám, to nejdůležitější mu bývá sděleno.
Ty víš jak moc potřebujeme přátelství. Dej, abych dorostl do této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejvzácnější záležitosti života. Vnukni mi správnou chvíli a správné místo, kde můžu zanechat balíček dobra, slovy nebo bez slov.
Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život. Nedej mi to, co si přeju, ale to co potřebuji.
Nauč mě umění malých kroků.

A. de Saint-Exupery

ODSTUP ODE MNE

Odstup ode mne, duchu temný.
Neříkej, že jsi pravdou mé bytosti
a že celé mé žití nebylo než skrýváním zlého.
Zaklínám tě tím, co jsem udělal pro jiné,
třebaže ne vždy z nejlepší vůle.
V hodině zkoušky netrýzni mě.
Svatí jinoši, kteří jste v bitvě složili oběť života,
buďte pomocí mně, chromému.
Neznámé sestry mocného milosrdenství,
zachránkyně vězňů za ostnatým drátem,
stůjte při mně ve vichrech této noci.
Dělníci mužného srdce, po léta čelící železnému dni v mlčení,
taste jas zapomenutých jmen vašich.
Hymnicky volám vás všechny a vás připomínám.
Může-li člověk být jako vy,
na pravé přirozenosti lidské i já mám podíl.
Proti mé vůli dotýkal ses mne.
Proti mé vůli promlouváš, duchu temný.

Czeslaw Milosz

PŘIJETÍ

Máme-li se stát milovanými, nejprve si musíme uvědomit, že jsme byli vzati. "Být vzat" zní divně, nahraďme jej výrazem "být vyvolen". Co to znamená? Někdo na nás pohlíží jako na zvláštního člověka, povšiml si mne v mé jedinečnosti, vyjádřil přání mne poznat, přiblížit se mi, milovat mne. Bůh na mne hledí z pohledu věčnosti jako na jedinečnou, zvláštní, cennou lidskou bytost. Je velkým tajemstvím, že být vyvolen neznamená, že druzí jsou odmítnuti (vyvolení není výběrové řízení). Svět kolem tvrdí opak.

Osvojit si pravdu o svém vyvolení je celoživotní úkol, náš velký duchovní boj začíná přijetím vlastního vyvolení, naše vzácnost a jedinečnost nám byla dána Bohem.
Jak se přiblížit této skutečnosti vlastního vyvolení?
Demaskovat svět, který je manipulativní a lživý, hledat místa a lidi, kde se říká pravda a své vyvolení stále slavit.

Vědomé prožívání vlastního vyvolení je důležité i pro druhé: i oni si díky nám uvědomí, že jsou vyvoleni. Objevíme totiž touhu to předávat druhým, namísto abychom jim dávali najevo, že jsme lepší. Jsme-li milováni Bohem, cítíme se v bezpečí před Bohem i druhými.

H. Nouwen

HŘÍCH JAKO ZÁVISLOST

Jak velmi užitečné / prospěšné je vidět hřích jako závislost, jako nemoc, velmi destruktivní chorobu, místo pouze něčeho, co nás činí provinilými, co je hodno trestu nebo něčeho, co "činí Boha nešťastným". Kdyby hřích Boha opravdu činil nešťastným, bylo by to proto, že Bůh netouží více po ničem jiném než po našem štěstí a přeje si uzdravení našich nemocí. Kdykoli se Ježíš setkal s lidským utrpením, zabýval se jím "ihned" a snažil se o uzdravení "ihned". Je spíše ohromující a smutné, že jsme toto všechno odsunuli do budoucnosti v rámci systému odměny pro ty, kdo jsou toho "hodni". Jako by někdo z nás vůbec byl. Je to právě lidská bolest, které se bojíme? Bezmocnost, stav ztroskotanců je zkušenost, kterou sdílíme všichni, pokud jsme k sobě upřímní, v čemž ale zrovna moc dobří nejsme. Zdá se, že nejsme dostatečně otevření upřímnosti a možná ani dostatečně bdělí, protože většina našeho "harampádí" (balastu) je schována (potlačena) v nevědomí. Je tedy naprosto zásadní nalézt spiritualitu, která nám pomůže dosáhnout této skryté úrovně. Pokud se o to nepokusíme, nic se doopravdy nezmění.

Richard Rohr

Existují jen dva dny v roce, kdy nemůžeme udělat vůbec nic. Jedním je včerejšek a druhým zítřek. Proto je dnešek tím správným dnem, kdy má člověk milovat, konat a žít.

Dalai-lama

Uprostřed podzimu

Uprostřed podzimu

se osamělý kořen stáhne do své říše,

tenký vzduch políbí opuštěný list

a v jeho trvání spočine sémě,

v ústech lásky,

na potemnělém jazyku času

sedlina roku,

nabídky révy či plodné vody,

které v dáli zaplavují pláň.

Pro vás teď přišel čas,

neznatelná slova a sliby,

abyste se naplnily.

             A ty,

tenká lišto světla

zadrž nehmatnou rukou nit

smírného života.

Ze zelené rudá,

z divoké rudé, která veškerou

krev předala slunci,

se rodí slavnostní zlato,

obřad, obětování.

Láska se vzdává lásce

a do nitra lásky proniká

vše, co se z ní narodilo.

Průzračné křídlo halí

soucit země

a zabořená ruka nebo věrné sémě

vdechují životu věčnost.

José A. Valente

Přel. Petr Zavadil

BDĚLOST

Když si čistíte zuby, můžete si zvolit, jestli to budete dělat bděle… Čas na čištění zubů není čas ztracený. Je to také život. Nečistěte si zuby jen proto, abyste to měli za sebou. Těšte se z toho, že jste bdělí, a soustřeďte se na tento akt čištění zubů. Toto je umění žít.

Thich Nhat Hanh

JE STÁLE S TEBOU

Jsou chvíle v našem životě, kdy si ani neuvědomujeme, že Ježíš Kráčí po našem boku. Přece však, ať už poznán nebo ne, ať to tušíme nebo odmítáme, on je s námi i když tomu nic nenasvědčuje. ...
Jindy zase chápeme, že nás doprovází a rádi bychom k němu promluvili. Prosíme ho: "Ukaž nám cestu." On odpovídá: "Jsem přece u tebe." ...
Tak jako učedníci na cestě do Emauz, také my tak často nejsme schopni poznat, že jsi to ty, Kriste, kdo nás doprovázíš. Jakmile se však naše oči otevřou, pochopíme, že jsi to ty k nám mluvil, i když jsme na tebe třeba zapomněli. ...Nezávisle na našich pochybách a dokonce i na naší víře jsi ty, Kriste, stále zde. V hlubinách našeho srdce plane tvá láska.

Roger Schutz

SLAVNOST

Samoten, sám a do váh víček hozen,
znej vážit pohled bolesti, jenž zchmurněl by ti zítra,
bys rukou procitnutí vložil čirý hrozen
na talíř jitra.
Sešit a orsej, broušený vliv číše,
věnec a šíp: pro všechny melodie
znej skládat do fontány, která v hudbu píše
přítomnost krásné šíje.
Znej sklenout vzduch, v němž jasně by zněl smích,
zažehnout krb a... vzdálit se! Neboť jsou panny,
jež zde by minuly.
Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích
k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný,
abychom splynuli.

Vladimír Holan

MODLITBA  

Buď pochválen za čas mého narození. Buď veleben za mé dobré hodiny i hořké dny. Buď požehnán za všechno, co jsi odepřel.
Nepropouštěj, Pane, svého tvrdohlavého a líného syna ze svých služeb. Ty máš moc nade mnou i v oné hlubině, kde zcela sám rozhoduji o svém věčném osudu. Ponechej si mne ve svých službách po všechny dny mého života. Žádej si, co chceš, ale dej mi jen to, co ty ukazuješ. Budu-li ve tvé službě unavený, pak ať není unavená tvá trpělivost se mnou. Ty přicházíš, ty dáváš sílu, abych začal vždycky znovu. Abych doufal navzdory vší naději, abych věřil ve vítězství.
které je tvým vítězstvím ve mně, ve všech porážkách,
které jsou mými porážkami. 

Karel Rahner

STAČÍ JEN SLOVO

Pojmenuj, můžeš-li, svůj stín, svůj strach a změř mu obvod hlavy, obvod svého světa, a můžeš-li vyslov je, to slovo katastrof, máš-li odvahu rozbít to ticho utkané z němého smíchu - máš-li odvahu bez napomahačů rozbít tu kouli, přetrhnout tu nit, zcela sám, zcela sám, a zasaď tam své oči a slepý pojď vstříc noci, pojď vstříc své smrti, která tě nevidí, sám, máš-li odvahu rozbít tu noc dlážděnou mrtvými zřítelnicemi, máš-li odvahu bez napomahačů sám nahý vyjít vstříc matce mrtvých uprostřed jejího srdce spočívá tvá zřítelnice poslouchej, volá tě: mé dítě poslouchej, volá tě tvým jménem.

René Daumal

Co mám dělat, muslimové, když neznám sebe sám,
nejsem křesťan ani žid, nepatřím už ani k vám,
nejsem ze západu, z východu, ze souše ani z moře,
nejsem z hlubiny země, marně zírám ke hvězdám,
nejsem z vody ani z hlíny, z větru ani z plamene,
nejsem z chatrče či zámku, vlastní původ nepoznám,
nejsem z Indie či z Číny, z Bugháru či ze Saksínu,
nejsem ze země irácké, vzdálen je mi Chorásán,
nejsem z toho či onoho světa, z pekla ani z ráje,
nejsem z Adama a z Evy, cizí Ferdous i Rizván.
Moje místo bezmístné je, znamení je bez znamení,
nejsem tělo ani duše, duši ve svém milém mám.
Odvrhl jsem podvojnost, vím, že dva světy jeden jsou,
jenom jediného volám, jenom jediného znám.
On první i poslední je, vnější je i vnitřní,
nic neznám než Bože - já hú, v životě se nevyznám.
Jsem opilý číší lásky, oba světy matou se mi,
toulce jen a popíjení úplně se oddávám.
Jestliže jsem ve svém žití jednou vdechl bez tebe,
z té hodiny, z toho času lítosti teď propadám.
Jestliže se jednoho dne dech můj spojí s dechem tvým,
zřeknu se obou dvou světů, s radostí se obou vzdám.
Ó ty Šamsi z Tabrízu, tak jsem v tomto světě zpit,
že krom toho hýření už nic jiného nehledám.

Rúmí

POKUŠENÍ

Pod hvězdným nebem jsem se procházel
na pokraji hory s výhledem na neónová města
se svým souputníkem, duchem pustiny.
Pobíhal kolem a poučoval,
že nejsem nezbytný, že když ne já, tak jiný
by tady chodil a hleděl pochopit své století.
Kdybych už dávno umřel, nic by se nezměnilo,
tytéž hvězdy, města, krajiny
svítily by, byť do jiných očí.
Jako dosud trval by tento svět a díla jeho.
Odstup ode mne ve jménu Ježíše Krista,
dost ses mě natrápil, řekl jsem.
Není na mně, abych soudil poslání lidí.
A svoje zásluhy stejně nebudu znát.

Czeslaw Milosz 

DVANÁCT KROKŮ

1. Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly neovladatelné.
2. Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.
3. Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme.
4. Provedli jsme důkladnou a nebojácnou morální inventuru sebe samých.
5. Přiznali jsme Bohu, sami sobě a jiné lidské bytosti přesnou povahu svých chyb.
6. Byli jsme zcela připraveni k tomu, aby Bůh odstranil všechny tyto naše charakterové vady.
7. Pokorně jsme Ho požádali, aby naše nedostatky odstranil.
8. Sepsali jsme listinu všech lidí, kterým jsme ublížili a dospěli jsme k ochotě jim to nahradit.
9. Provedli jsme tyto nápravy ve všech případech, kdy situace dovolila, s výjimkou kdy toto počínání by jim nebo jiným uškodilo.
10. Pokračovali jsme v provádění osobní inventury, a když jsme chybovali, pohotově jsme se přiznali.
11. Pomocí modlitby a meditace jsme zdokonalovali svůj vědomý styk s Bohem, jak jsme Ho chápali my, a modlili se pouze za to, aby se nám dostalo poznání Jeho vůle a síly ji uskutečnit.
12. Výsledkem těchto Kroků bylo, že jsme se duchovně probudili a v důsledku toho jsme projevili snahu předávat toto poselství ostatním alkoholikům a uplatňovat tyto principy ve všech našich záležitostech.

Dostojevskij jednou záhadně prohodil: "Svět spasí krása". Co to zname­ ná ? Dlouho se mi zdálo, že je to jen fráze. Jak by to bylo možné ? Kdy v krvavé historii, koho a od čeho krása zachránila ? Zušlechťovala, povzná­ šela, to ano — ale koho spasila ?

Krása má však jednu zvláštnost, zvláštnost pokud jde o umění : pře­ svědčivost skutečného uměleckého díla je naprosto nevývratná a pod­maňuje si i odporující srdce. Politickou řeč, průbojný publicistický článek, společenský program nebo filosofický systém je možno navenek sestavit hladce, úhledně i na základě omylu nebo lži; co je skryto, co je překrouceno, neukáže se hned. Potom opačná řeč, článek, program, jinak strukturovaná filosofie zahájí spor — a vše je zase tak hladké a úhledné, a zase to vychází. Proto zároveň důvěřujeme i nedůvěřujeme.

Alexandr Solženicyn