Návod jak zemřít
V posledních letech přibilo sebevražd, podepisují se petice za eutanazii, ale téměř nikde se nemluví o starodávném umění umírat, které je více mystickým rituálem, navíc směřující k životu. Z tohoto místa píše sv. Pavel:
"Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě." (Kol. 3,3-4)
Naše kultura se vyhýbá pádu, selhání, heslem dne je uspět. Ale, co když to tak není. Co, když nás pád naučí jedné zkušenosti (moudrosti), že se ho prostě nemusíme bát, nemusíme být úspěšní a nemusíme vítězit. To není úkol, už vůbec ne spirituální úkol žádného náboženství. Tím úkolem je prožít pád a probudit se, dát své ano do probodených rukou Ježíšových a tak jej nejen následovat k čemuž nás vybízí, ale především se nechat doprovázet...
Všichni potřebujeme duchovní doprovázení. Každý z nás. Alespoň tak vnímám spiritualitu. Potřebujeme zkušené starší (což věděly všechny kmeny, které dnes západ nazývá primitivními), ti nás mohou vést k iniciaci. Toto uvedení do tajemství, chcete-li zasvěcení, je velmi prosté. Alespoň tak vyzařuje z lidí, kteří se stali mými duchovní doprovázejícími. Pohleďte do tváře Eduarda Tomáše, Šrí Ramany Maharšiho nebo Richarda Rohra. Takovým lidem se dá věřit, neboť jejich tvář zdobí úsměv. Nikoliv nakyslý škleb vlastní sebedůležitosti, ale úsměv laskavosti. Stejně tak se podívejte do tváří Terezie z Lisieux, Rosy Parksové a jiných. I ony se umívají.
Cítím, že úsměv je klíčem k tomu, abyste poznali svého učitele a potom v klidu a míru následovali Krista. Je smutný pohled na západní svět církví, které se staženým zadkem nedovedou zpívat a tančit v kostele, protože "se to přece nehodí"….
Je však zapotřebí léku. Jsme nemocní, což si nepřiznáváme. Nemáme moc, nemáme čas, nemáme vlastně ani zájem o duchovní cestu. Za to nese plnou odpovědnost institucionální církev, která tak povětšinou učí.
Nyní Vás poprosím o chvíli ticha a modlitby. Můžete použít třeba tuto, ale klidně jakoukoliv jinou, nejlépe svou vlastní. Nejlepší modlitbou by bylo ticho a úsměv, vděčnost a nehraná radost ze života. Tak se modlí mistři. Ale my klidně můžeme říci:
Velký Otče, Velká Matko: vy máte moc učinit právě teď, abychom se otevřeli, abychom nastražili uši, zavřeli pusu a dívali se. Prosíme pomozte nám. Důvěřujeme Vaší síle, že je to možné. Děkujeme. Amen.
Nebo můžete použít modlitbu Ho'oponopono
Mrzí mně to/ Prosím odpusť mi / Děkuji ti / Miluji tě
Nyní po chvíli ticha se pomalu odevzdejme těmto slovům, nebo spíše tomu, co je za slovy:
ÚTOČIŠTĚ
Můj život je laskavost i bolest. Našel jsem (našla jsem) však místo, kde lze najít útočiště a toho, který jemně říká:
Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)
SPOLEČENSTVÍ
Můj život nepatří jenom mně. Kdyby patřil jenom mně je zbytečný. Já sám, mé ego, je pouze hovnem ve vysoké trávě, a tak opět naslouchám tomu, který mne objímá a spojuje s ostatními: Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích."(Lk 10:20).
ZEMŘEL JSEM, ABYCH ŽIL
Mé ego pomalu vyhasíná. Vždy tu bude, ale nemusím mu sloužit a klanět se mu. Už nejsem otrok a milovaný člověk. Pokud jsem bdělý, pak v modlitbě slyším svým srdcem, že to, co se týká Krista, týká se i mně:
"Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (Lk 3,22)
ÚČASTENSTVÍ A PŘÍTOMNOST
To, k čemu jsem byl pozván je účastenství. Jen pohleďte kolikrát se Ježíš účastnil hostin a večeří, kolikrát o tom mluví v podobenstvích. I já jsem pozván, i já se mám radovat. Jen mé vlastní neustálé starosti, které vytváří má hlava a naslouchá tak křiku světa, tohle neví. Mé opravdové jáství je účastenstvím na přítomnosti. Chcete-li příklad čemu zemřít, pak jsou to starosti a neustálé znepokojení. Zaposlouchejme se tedy do dalšího kousku evangelia:
Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní?(Lk 12,26).
JAK TEDY ZEMŘÍT
Staré přísloví praví "Ars moriendi, ars vivendi est." Umění umírat je uměním žít. Jednoho dne zemře i naše tělo. Ale do té doby musíme tolik věcí vykonat, abychom se znovu stali sami sebou - tedy CELISTVÍ. Usmát se na někoho, obejmout malomocného, milovat, důvěřovat a následovat. Chci zemřít z lásky, vždyť láskou jsem. Dovolte mi, abych skončil toto kázání modlitbou k Duchu svatému, kterou napsal Simeon Nový Teolog:
Přijď, pravé světlo.
Přijď, věčný živote.
Přijď, skryté tajemství.
Přijď bezejmenný poklade.
Přijď, nevýslovná skutečnosti.
Přijď, Ty, který unikáš lidskému chápání.
Přijď, nekončící radosti.
Přijď světlo beze stínu.
Přijď, naději všech spasených.
Přijď, vzkříšení mrtvých.
Přijď, sám k samotnému.
Přijď, můj dechu a můj živote.
Příjď, útěcho mé duše.
Přijď, má radosti, má slávo,
má neutuchající rozkoši.
Zářící šate, spalující démony,
očištění, které mě omývá
neposkvrněnými a svatými slzami.
Zůstaň, Svrchovaný,
nenechávej mne samotného:
až příjdou mí nepřátelé,
kteří se stále snaží pohltit mou duši,
aby našli Tebe, přebývajícího v mé duši,
a ihned uprchli,
aby proti mně nic nezmohli,
neboť uvidí Tebe,
nejsilnějšího ze všech,
přebývat v domě mé ubohé duše.