Jak zemřít teď hned a mít z toho radost

Ne nikoliv toto není návod pro sebevraždu, naopak. A pro potencionální lidi se sklony si ublížit snad ten nejlepší návod pro přítomný okamžik.

Nejprve mi dovolte pár biblických výroků:

1. Všichni nad mrtvou plakali a naříkali. On řekl: "Neplačte. Nezemřela, ale spí." (Lk 8, 52)
2. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12, 24)
3. Řekl mu: "Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží." (9,60)
4. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. (Kol 3,3-4)

Smrt pro křesťana znamená paradox: "Musíte zemřít než zemřete." Vnímáte-li smrt pouze negativně a fyzicky, pak dozajista zemřete. Zemře každý, jednoho dne se tělo (hmota) změní v prach a suché kosti. Evangelia nás ale učí docela něco jiného. Říkají v podstatě, že smrt je podmínkou k životu. Chcete-li to slyšet jasně, musíme denně umírat svým představám, projikování, strachu, závislostem, nenávisti, svému nemocnému naučenému myšlení a zůstat otevření.

Také vlastní pád má, co do činění se smrtí. Pokud nepoznáme dno, budeme znát jen povrch a na povrchu, místě, kam jsme dopadli, se teprve může začít něco nového. To však chce odvahu a jak kdesi píše Richard Rohr také pád zakusit. Je to svým způsobem duchovní zasvěcení.

To, co vám předkládám není kavárenský intelektualismus. Ale skutečná výzva zažít sám na sobě jaké to.

"Vezmi svůj kříž a následuj mne." To je výzva Ježíšova. Nedělá si sladkobolný obrázek o sobě ani o života jako takovém. Doslova říká pojď za mnou, abychom se konečně pohli na cestě. Abychom vyšli ven a kříž (bolest, ztráta, nemoc či pád nám v tom nezabrání). Ježíš lidi spojuje a to ne na základě strachu jak to dělá církev, ale na základě lásky a spojení s Bohem. On sám nabízí odpočinutí, on sám se stává uzdravením od našich ochrnutí. Život je prostě těžký, není pro slabochy, ale pro slabé!

Další důležitou myšlenkou, že je že nikdo nežije sám sobě. I zde jsme voláni ke společenství, k cestě na níž všechno záleží jen na tom, zda jste dostatečně otevření a cestu přijímáte, nebo zatvrzele nežijete, jste nemrtví, hýbete se, ale netušíte kam a proč směřuje váš život. Nevíte o tom, spíte, stále ještě spíte, když mumláte ze spánku stále stejnou mantru, že to nejde. Máte totiž strach z toho, že nemáte nic pod kontrolou, všechno se děje jinak než jak byste si to rádi napsali do notýsku a odškrtávali kousek po kousku. Život není seznam, církev vám sice seznamy (katechismy a další dává), ale to je lež. Život sám je tvůrčím a velmi sexuálním způsobem, mění věci a tvoří nové: pojí protiklady, takže už dva nejsou jedno. Nemáte ani trochu kontroly nad svým životem, jen nad maličkostmi. Ale, co máte je vděčnost: ""Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní?(Lukáš 12:26).

Pokud důvěřujete v lásku, pak vás žádná smrt, ani ta každodenní, ani ta konečná, nemůže oddálit od síly větší než je ta vaše. V hlubinách tohoto vědomí pro strach není místo.

Inspirováno R. Rohrem