Život na prahu

Všichni, kdo vstoupí na spirituální cestu se musí připravit na to, že jednoho dne vstoupí do liminálního prorostoru. Je to místo, ale jiné než bychom si představovali. Ještě nejste "tam", ale už opustili svůj "domov", tedy lépe řečeno místo, kde jste se zabydleli. Bible je plná lidí, kteří tento zážitek prožili na vlastní kůži, a my si toho ani nemusíme být přímo vědomí, jen to v nás nějakým způsbem pulsuje a máme strach z nejstoty, který limen /práh/ přináší. Ať už to byl Adam s Evou, Abrahám, Noe, Mojžíš, apoštolové, Panna Maria, Máří Magdalská a svým způsobem také Ježíš, ti všichni vstoupili. 

V novodobých dějinách (přeskakuji sv. Franiška, Terezii z Ávily, malou Terezku z Lisieux) bych rád zmínil především Martina Luthera Kinga, který se sklonil jedině k lidské důstojnosti, rovnosti a modlitbě nebo Rosu Parksovou a Dorthy Day. Tito lidé jsou důkazem toho, že dokázali žít přesně v místě, kde ještě nejste tam, a opustili jste své jistoty pro něco vyššího, než byli oni sami. Obvykle tedy býváme do liminálního prostoru přiváděni, a také jej jednoho dne smíme opustit. Pokud však pochopíme, jak podstatné je to místo, pravděpodobně budeme chtít setrvat právě tady, neboť zde může koexistovat obojí v nás, včetně pochybností z nichž může vyrůstat našeho opravdová víra. 

Dorothy Day kdysi napsala: "Všichni jsme znali dlouhou osamělost a zjistili jsme, že jediným řešením je láska a že láska přichází s komunitou." Láska se však tomuto světu jeví spíše jako slabost a příliš velký risk, neboť nám nic neslibuje. To všechno se učíme na prahu proměny, pokud bych si měl vypůjčit název knížky Richarda Rohra. To liminální prostor proměňuje nás, nikoliv my jeho.

Pokud přitakáte tomuto jistému způsobu vyhnanství, pak je tu skutečná možnost, abychom se sblížili a pochopili, že jeden bez druhého nic nezmůžeme, že nikdy nejsme sami.