Homilie: Chrám těla a husitské reminiscence

Milé sestry, milí bratři, byl jsem pokřtěn v roce 1975 v Církvi československé husitské. Vyrůstal jsem v jejím duchu, sloužil v ní jako kněz, později jako biskup. A přesto dnes stojím mimo její zdi. Ocitl jsem se díky vlastním chybám v kombinaci s Karamazovskou nízkostí tady. Venku pod širým nebem. Ne v krásném kostele, který jsem kdysi vydupal z popela, ale na ulici, s vámi mí přátelé. Tady uprostřed bolesti, špíny a lhostejnosti chaotického světa. A právě zde nově viním Krista a vidím ho ve vás.

Není to takový ten brožurkový Kristus na takové to domácí přežvykování. Ale skutečného Ježíše, který občas nemá kde složit hlavu. Je to jiný Ježíš, tento nehraje mocenské hry, mlčí, když řvou slogany a najatí naháněči na turisty, nepěstuje byznys a spirituální fastfood případně snobizmus, ale je rád i za cigáro a kafe.

Ano jsem hluboce zklamán z toho, co se z husitské církve stalo. Z církve, která kdysi nesla v sobě odvahu reformace, se stala instituce, která se zapletla do sítí kšeftu. Místo aby byla svědomím společnosti, stala se jejím odrazem. Místo aby byla hlasem tichých, stala se ozvěnou dobře proplacených influencerů. Jako by už neměla sílu postavit se sama za sebe – za svou pravdu, za Krista na okraji.
Kristus nás nezve do chrámů z kamene, ale do chrámu našeho těla. Do vnitřní komnaty, kde se setkáváme s Pravdou o nevýslovném. A ta pravda není vždy krásná. Je drsná, syrová, někdy až nesnesitelná. Ale jen v ní se rodí skutečná svoboda.
Václav Havel kdysi řekl, že "život v pravdě" je jedinou cestou, jak neztratit lidskou důstojnost. A já dodávám: život v pravdě je jedinou cestou, jak neztratit Krista, neposrat se strachy a nekrčit se někde v koutě.

Amen

Závěrečná modlitba

Bože ticha,
Bože, který nejsi v hluku světa, ale v šepotu srdce,
děkujeme Ti, že nás voláš do pravdy – i když bolí.
Děkujeme Ti, že nás nenecháváš v iluzích, ale vedeš nás do hlubin.
Odpusť nám, když jsme se nechali svést mocí, vlivem, obrazem.
Odpusť nám, když jsme zapomněli, že Tvé království není z tohoto světa.
Uzdrav naši církev. Uzdrav naše srdce.
A dej, ať se nebojíme být světlem – i když to znamená být sami.
Amen.

Liturgické čtení: Matouš 6:6

"Ale když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytu. A tvůj Otec, který vidí, co je ve skrytosti, ti odplatí."