HOMILIE: Kristus není algoritmus

Sestry a bratři, za dvě tisíciletí nedokázala církev ani jednou být církví Ježíše Krista. Byla Petrova, Pavlova, v rukou papežů, císařů, předsedů, rad, patriarchů, ale nikdy nebyla ničím víc než jen klubem pro členy. Pastor Philip Gulley ve své knize "Kdyby církev byla křesťanská" skvěle pojmenovává způsob jak z církve konečně učinit křesťanské společenství místo toho, aby zůstávala pouze spolkem, nebo klubem s VIP zónou.

Ticho a strach z něj

Ježíš musí být způsobem a nikoliv objektem uctívání. Naším hlavním problémem je, že místo podpory druhých a jejich oceňování, druhé dopředu srážíme a bereme jim sebeúctu. Daleko víc než "správná" víra, je důležité, abychom učili sebe a potom druhé laskavosti a toleranci. Příliš dlouho jsme zatemňovali zprávy Evangelia rychlými odpověďmi, bez ohledu na cokoliv a přestali jsme se ptát, pochybovat a přebývat v tichu. Ticho je pro dnešního člověka tím nejvíce ohrožujícím aspektem. Chceme budovat skupinovou uniformitu a zrcadlíme jen obrovskou nemoc světa, kterou je příslušenství k nějaké skupině, místo toho, abychom uctívali lidskost, rozmanitost a učili se z přírody. Uspokojujeme instituce a její předpisy, ale nenabízíme vůbec nic, co by uspokojovalo skutečné lidské potřeby bezpečí, domova, jídla, sexuálního jednání a dalších věcí. Mírotvorce umlčujeme, zesměšňujeme a vytěsňujeme. Zavíráme je do blázinců nebo se je v současnosti pokoušíme zastavit pomocí algoritmů. Proto také už téměř nečteme a nejsme schopni vnímat větší díla hudby, literatury nebo filmu, ale vnímáme jen nadpisy nebo rychlé statusy a videa. Naprosto v rozporu s Kristem neučíme nic zdravého o těle, o tom, že je chrámem duše, že je její mafiestací. Proto také nemůžeme chápat Kristovo vzkříšení a další podstatná tajemství. 

Univerzální Kristus

To je zhruba základní přehled toho, co ve své knize pojmenoval pastor Gulley. Podobně se nad věcmi zamýšlí i někteří lidé z jiných církví, jako třeba Richard Rohr a mnoho dalších. Tito lidé už pochopili, že je-li pravda, že Kristus je mesiáš, pak je to Kristus všeho a všech, není možné omezovat jeho moc, a není možné jím jakkoliv manipulovat. Je to Kristus a nikoliv nějaký biskup nebo nějaká rada, kdo vládne živému společenství. To ostatní je vedlejší! Místo zdravé křesťanské praxe, se neustále seznamujeme s praxí strachu, potlačování, popírání, lhaní a lhostejnosti. Teměř vždy jsme probuzené lidi označovali za blázny, zlváště to dělali ti, kteří trpí psychopatickými sklony a narcismem, což je devadesát procent všech duchovních. Mnoho křesťanů se bálo setkat se s lidmi jiného vyznání, či docela jiné kultury, že se ještě víc opevnili ve svých sborech, kostelech a diecézích, a krmili se čím dál větším pocitem výjímečnosti a nadřazenosti, že docela otevřeně hlásají nenávist vůči uprchlíkům a lidem na okraji. Mnozí lidé natolik chtěli patřit do tohoto klubu, že uvěřili, že výsledkem je platit pravidelně příspěvky a nebo dokonce zasedaají v církevních radách a komisích, místo toho, aby normálně sloužili.

Bohu díky dnes víme, že neexistuje katolický nebo metodistický způsob správného milování. Ani není ortodoxního nebo evangelického způsobu jednoduchosti, luteránského nebo kalvínského projevu milosrdenství, a tak dále. Není dokonce ani speciální episkopální či pravoslavný návod jak osušit slzy zraněného. Žádná teologie, ani odznáček na klopě vám nepomůže, když vám zemře dítě. Pouze sdílení, odevzdání se a Kristovské vědomí, plné, přijímající, transformující, učící, že tělo je dobré, že zlomení patří k eucharistii.

Vy všichni jste bratři a sestry!

Jak tohle všechno souvisí s dnešní evangeliem? Přesně tak jak souvisí toto evangelium se současnou dobou. Církev dnes ovládají finanční skupiny a pro bohatství a zajištění mezd se dělá první poslední. Mrtvé kostely, prázdné kaple, vylidněné sobry a farnosti? Čemu to přičíst? Komunistům? Ale běžte, ti zločinci už dávno nejsou ve vedení státu. Nedostatkům peněz? Ale, kdepak. Vždyť si církve rozdělily miliardy korun. Tak já vám to povím. Církev se stala symbolem kolaborace. Není nic, než jen odrazem státu, dotací a mocichtivosti. V rámci ČR je to opravdu tak malý rybníček, že můžeme klidně otevřeně mluvit o sektářském uvažování. Když přijedete do Itálie, Šapnělska, nebo se vydáte dál na Východ, zjistíte, ale něco jiného. Zjistíte, že tam takhle úzkoprse nepřemýšlejí. Staví se tam nové kostely, opravují kaple, lidé se znovu spojují. Františkáni a Dominikáni, Jezuité, ti a mnoho dalších už pochopili, že jsou Frateli Tutti, všichni bratři a sestry, jak napsal papež František, a podle toho jednají.

Pokud porozumíme vlastnímu zlomení a hlasu této krize, není vůbec nic ztraceno. Naděje tu existuje. Naděje skrytá, vyhnaná za ploty, pomlouvaná, dehonestovaná, urážená a stigmatizovaná. Pojďme ji společně nalézat a radovat se z ní.

Amen.

Modlitba u brány mezi světy

MODLITBA U BRÁNY MEZI SVĚTY

Bože, který sedíš na prahu mezi světlem a temnotou,

který slyšíš i výkřik toho, kdo nemá hlas –

uč nás vidět Lazara,

ne jako stín na okraji našeho pohodlí,

ale jako tvou tvář, zraněnou, svatou, přítomnou.

Odpusť nám, když se halíme do purpuru,

zatímco tvé děti hladoví u našich bran.

Odpusť nám, když stavíme chrámy,

ale míjíme tělo, které leží v prachu.

Dej nám odvahu sestoupit do propasti,

kde boháč volá, ale už neslyší odpověď.

Ať nás nezachvátí spánek spokojených,

ale probudí nás bolest těch,

kteří čekají na dotek milosrdenství.

Uč nás mystice soucitu –

té, která nezná hranice mezi nebem a peklem,

která v každé ráně hledá znamení vzkříšení,

která v každém zavřeném srdci

vidí možnost návratu.

Ať naše víra není jen slovo,

ale tělo, které se sklání.

Ať naše modlitby nejsou jen zvuk,

ale ticho, které naslouchá.

Ať jsme těmi, kdo překlenují propasti,

ne těmi, kdo je prohlubují.

Ať jsme svědky toho,

že i když někdo vstane z mrtvých,

pravda zůstává neviditelná těm,

kdo zavřeli oči.

Bože, otevři nás.

Ať jsme Lazarem i Abrahamem,

ať jsme těmi, kdo trpí, i těmi, kdo slyší.

Ať jsme tvým tělem –

zraněným, ale milujícím.

Amen.