Homilie: MODLITBA, KTERÁ NEŽVANÍ

Přátelé, sestry a bratři v Kristu.

Ježíš opět "provokuje." Chce po nás, abychom se zamysleli nad tím, co je skutečná, modlitba. Ježíš, nebyl jen učitelem moudrých slov, ale především mužem modlitby a ticha. Mimo veřejná shromáždění, čerpal autoritu, která překračovala chápání jeho současníků i náboženských vůdců. Autoritu, která nevyplývala z titulů, funkcionářských pověření nebo služebního auta.

Proč Ježíš kladl takový důraz na tichou modlitbu? Proč varoval před nebezpečím veřejných projevů zbožnosti, které slouží spíše egu než Bohu? Vidíme, že i když Ježíš činil zázraky a učil davy, jeho setkání s Bohem se odehrávala o samotě, často před rozbřeskem, na opuštěných místech, někdy i za cenu opomenutí tradičních náboženských povinností. Současní horlivci to vidí jinak. Když to nejde do televize a "sockách" to nemá sto lajků, pak se vlastně nemá cenu modlit. Jak říkával můj velký přítel Martin o jednom knězi, který ho šikanoval ve farnosti "to jsou malé věci a malí lidé, příliš malí, než aby se dovedli sklonit."

Rohr v jednom kázání zmínil, že "veškeré vnější projevy víry, veřejné modlitby a rituály jsou prázdné, pokud nevycházejí z proměněného, vnitřně zraněného, zlomeného a darovaného srdce." Ježíš říká: "Jdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se k Otci, který je v skrytu." Tato výzva je radikální i pro naši mlutimediální dobu – ve světě zahlceném tuze nábožným žvaněním, veřejnými gesty biskupů a touhou po uznání na stránkách církevních plátků. Pravá modlitba je tichý dialog mezi naším nitrem a Bohem, který ví dobře, co potřebujeme. Modlitba je totiž něco jiného než jenom profesní žargon, je to přátelé především setkání a obejmutí.

Jak poznáme, že naše modlitba je skutečně proměňující? Poznáme to podle toho, že se proměňujeme my sami. Ne měníme Boha, ale otevíráme se Bohu, aby měnil nás. K tomu je potřeba odvaha vydržet chvíli bez slov, bez vnějších fangliček, bez snahy být někým. Tam, kde se setkáváme s vlastními stíny, s chaotickou myslí, s motivacemi, které si často ani neuvědomujeme, tam se může odehrát proměna. Boží pohled má sílu nás uzdravit, pročistit a dát nám novou svobodnou autoritu, která nebude založená na počtu výtisků našich beztak zbytečných knih.

Možná si teď pokládáte otázku: "A má tedy veřejná modlitba nebo společné rituály smysl?" Ano, mají svůj význam pro pospolitost a sounáležitost. Ale nikdy nesmějí nahradit osobní, skrytou cestu k Bohu. Jen pokud bude naše vnější modlitba vyrůstat z vnitřního života, budou naše společenství živá a naše slova pravdivá.

Sestry a bratři, otevřeme se tedy dnes této jednoduché, ale radikální výzvě Ježíše: Pojďme do svého pokojíčku, zavřeme dveře a dovolme Bohu, aby v nás konal své tiché, hluboké dílo. Nechme se proměnit, aby naše vnější slova nebyla prázdná, ale vyvěrala z pramene živé vody. Buďme šťastní, když vidíme a slyšíme – protože právě v tichu Bůh tvoří nové srdce.

Amen.