HOMILIE: Naděje v údolí stínů

Milé sestry a milí bratři,

všechny vás dnes srdečně vítám u našeho společného setkání nad Božím slovem.

Rád bych s vámi sdílel kázání, které je pro mě osobně velmi důležité a vychází ze zkušeností, které jsem doposud nevstřebal. Je tedy stejně tak "nehotové", jako jsem "nehotový" já sám. A přece tuším , že může být pro někoho inspirací a podporou, snad právě proto, že je takové jaké je.

Dnešní evangelium podle Lukáše 16,1–13, příběh o nepoctivém správci, může na první pohled působit zvláštně. Ježíš nás ale vybízí k odvaze hledání nové cesty a opouštění místa znehybnění. Mluví o tom, jak čelit těžkostem, přijímat vlastní slabost a hledat oporu v druhých i v Bohu.

Kdo je v tom příběhu nepoctivým správcem? A, kdo je tím, kdo říká "slož své účty." Kdo a koho především ten nepoctivý správce okrádal? Pomohu si jungiánským způsobem a položím další dvě otázky. Co, když jsem to já sám, kdo roky okrádal svou duši a své tělo o bohatství a žil vlastně "na úvěr." A, co, když ten, kdo se ptá je naše pravé Jáství, naše podstata, Kristovské vědomí, které jsme roky pronásledovali, věznili, soudili a křižovali?

Nechci ale dnes psychologizovat, ani moralizovat. Jen to považuji za podstatné. Pokud si to uvědomíme, pak tím, kdo je "zlodějem" a "tyranem" je naše falešné já, tedy ego, které vytvořily nánosy, traumatické prožitky, nezpracované situace, tlak rodičů, přátel a okolí a všechno to ostatní.

Osobní svědectví: Tma a hledání světla

Dovolte mi dnes, abych byl osobní. Ostatně jinak mi má kněžská služba nedává vůbec smysl. Dlouhé roky jsem zápasil s depresí, úzkostí a celoživotní mírnou formou deprese zvanou dystymie. Každý můj den byl bojem — s únavou, narušeným spánkem, pocitem prázdnoty a nízkým sebevědomím, které jsem se pokoušel vyléčit nejprve kariérou a později závislostí na alkoholu. Další z oněch kroků pitomce, protože jenom pitomec se snaží o celistvost tím, že pomáhá druhým a činí spousty krásných věcí, aniž by poznal opravdový soucit. Často jsem se po nocích a nad ránem ptal: "Má to ještě smysl?" Moje víra byla někdy spíš zoufalým voláním.

Jedním ze záchytných bodů na mé cestě k uzdravení pro mě byla komunita Anonymních alkoholiků, kde jsem poprvé zažil, co znamená nesoudit, ale přijímat sebe i druhé v nahotě. Stejně důležité byly a jsou mé rozhovory s Pannou Marií, která mě dokázala držet v náručí, když jsem neměl sílu sám stát. A v neposlední řadě to byla a je sdílená intimita s mou partnerkou. Právě na těchto třech místech jsem prožil, co znamená "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí."

Každodenní boj s hotovými lidmi

Život s depresí není jen všudypřítomný smutek, zelená neprostupná mlha, sklep bez oken a dveří, paralyzující únava probělých nocí, sklonem k sebepoškozování a tak podobně. Je to ještě mnohem víc o neviditelné a vědomě skrývané únavě. Je to neschopnost uvěřit vlastní hodnotě, protože člověk slyší jen vnitřního soudce a bachaře v jedné osobě. Všechno se ještě zesílí, když vás opustí a zradí přátelé a lidi, kterým jste kdy věřili. S tím zápasím doteď, doteď je to tedy nehotové, jak jsem už říkal v úvodu. Kdysi jsem četl u Rainera Maria Rilka: "Buďte trpěliví ke všemu, co ve vašem srdci zůstává nevyřešeno..." Je to přesně to o čem mluví v jednom krátkém videu terapeut Michal Mynář: "Nehotový člověk se mění, učí se, v mnoha věcech tápe, připouští své omyly." Vědomí nehotovosti se podobá i tomu, co popisuje Suzuki jako mysl začátečníka. Je to místo biblicky vzato učednické (vezmi svůj kříž a následuj mě.). Všiměte si, jak říká Mynář, že dialog s "hotovým člověkem není možný, mění se v poučování." A my žijeme ve světě "hotových" lidí. Těch, kteří mají svá pravidla, konečná řešení a nabízejí vám soubor odměn a trestů. Takovým lidem se vyhýbám a rozhodně už takové lidi ve svém životě nechci. Jsou nebezpeční, zničí vás, nebo jak také říká Ježíš "udělají z vás ještě horší lidi."

Hledání pomoci: Psychoterapie, modlitba, poezie, láska a komunita

V určité chvíli jsem potřeboval odbornou pomoc – psychoterapie není slabost nebo jakýsi nadstandart, ale odvaha přátelé. Kdysi takové terapeutické práce byli schopni kněží, a pár jich znám i dnes. Ale církev dál žije spíše svým farizejstvím a zákonictvím, a tak nedovede naslouchat. Mstít se, to ano, ale pomáhat? Má zkušenost je v tomto ohledu šílená. V Husitské sektě jsou dnes lidé, kteří se tváří přezbožně, ale ve skutečnosti jen podvádějí, lžou a ničí. Nedávno mne například kontaktovali věřící z Trhových Svinů, okdud pochází moje širší rodina. Někteří plakali a říkali, že to, co dnes předvádí vedení církve je "genocida místního sboru." Dnes jim ale mohu naslouchat, mohu se za ně modlit, ale víc ne. "Moje království není z tohoto světa" musím říci s Ježíšem. Pojmenovat toto zlo hotových lidí, ale mohu a tak to i dělám ve svém kázání.

Církev je něco jiného než společenství. To člověk rozhodně potřebuje. Ale jak znovu říká Ježíš, počítejte, že to budou dva, nebo tři. Možná i víc, ale nikdy to nebudou davy. Davy mašírovali v třicátých letech v Berlíně, zapalovali klátery ve dvacátých letech v Rusku a bylo jich plné Staroměstské náměstí v roce 1948. Společenství je komunita a komunita je zázrak. Modlím se za ní právě teď, když nemám nic v rukou. Když člověk spadne, může se opřít – o druhé, o společnou modlitbu, o Boha, který ví o každé slze na naší tváři. Jak říká Timothy Radcliffe: "Kristova komunita je společenstvím těch, kdo se nebojí sdílet svou slabost, protože vědí, že právě tam je Bůh nejblíž."

Překonání diagnózy, hlas Ježíše, síla komunity

Možná si říkáte – kde v tom všem je víra? Právě v těch nejhlubších temnotách jsem uslyšel hlas Ježíše: "Neboj se, já jsem s tebou." Evangelium dnes říká, že i když něco ztratíme, máme právo i povinnost hledat nové cesty. A to dokonce i "nepoctivě". Ježíšova měřítka jsou skutečně z jiného světa. Není to hranatý svět, není ani zakulacený, je přirozený. Deprese mě naučila odvaze stanout nahý před Bohem, pokračovat v cestě a být stále nehotový, nehrát si na silného a přijímat pomoc (i když ta odvaha není každý den a musím o ní stále prosit v modlitbě). Paulo Coelho napsal: "Láska je největší síla na světě, protože dokáže proměnit člověka i v ten nejtemnější okamžik."

Hodnota člověka skrze Krista

Není slabost být zranitelný. Právě skrze Krista máme každý nekonečnou hodnotu, kterou nám žádná nemoc, žádná "diagnóza" nevezme. Smíme přijmout své emoce, které nejsou naším nepřítelem (tohle jsem nevěděl asi třicet let). Jsem milován — ne proto, co zvládnu, ale protože existuji v Ježíšově srdci.

Výzva, požehnání, poděkování

Chci vás povzbudit: nebojte se přiznat svou slabost. Vyznejte ji před Bohem, před sebou, před druhými. Právě v tom je síla komunity, které sloužím nyní jako biskup. Jako člověk bez peněz, moci a prestiže. Jako abstinující alkoholik. Ne jako hotový a dokonalý člověk. Nenechejme se pohltit lhostejností světa, kde každý musí vše zvládat sám.

Děkuji vám všem za sdílenou odvahu být spolu v životních zápasech. Modlím se, abyste vždy našli někoho, kdo vás vyslechne a obejme i v tichu, mimo zraky diskusních vláken a tzv. spravedlivých. Ať vám Bůh dá sílu a pokoj, ať poznáte, že vaše hodnota v Kristu je nezměrná.

Amen.

Kázání si můžete poslechnout také jako podcast Víra ve tři ráno na Spotiffy, YouTube a dalších podcastových aplikacích. Přepis kázání naleznete zde: